Setkání s „idolem“
Předmluva k jednomu rozhovoru
Ondřej Slačálek
Na mnoho lidí měl Egon Bondy formující myšlenkový vliv. Mnohé ovlivnilo setkání s tímto „guru undergroundu“. Autor následujících řádků se s Bondym setkal také – až poté, co od něj přečetl stovky nebo možná tisíce stran textu. Setkání bylo spíše než čím jiným ozdravným šokem… Byl podzim 2004. Malý bělovlasý a bělovousý muž v modrém kabátu šel na chodbě staroslavné Filozofi cké fakulty Univerzity Karlovy. Bylo věcí chvilky se s ním představit, vnutit mu několik kusů A-kontra a domluvit si s ním na zítřek rozhovor. Ten se odehrál v malé kavárně Divadla v Celetné a vlastně ani nešlo o rozhovor, spíš o přednášku, občas přerušovanou pokusy o nesouhlas.
Bondy kouřil a očividně ho moc nebavilo odpovídat na námitky mladšího a méně chápajícího tazatele. Mně zas poměrně brzy začaly deptat nejen některé Bondyho názory, ale i argumenty, kterými je podkládal.
Viděl jsem před sebou autora ohromného básnického, fi lozofi ckého i politického díla, jak oslavuje "rudého Felixe", tedy zakladatele bolševického tajné policie Čeky Felixe Džerdžinského (celkem nepodstatné bylo, že uvedl chybnou chronologii a udělal tohoto svého heroje mrtvým už k roku 1921, ač zemřel až roku 1926).
Viděl jsem před sebou politického myslitele, který stále dokázal obhajovat jedny z nejotřesnějších zločinů 20. století, k nimž došlo během takzvané "kulturní revoluce", nebo je přinejmenším bagatelizovat jako "rekreaci". Ano, zločiny Pinocheta a řady dalších diktátorů z Latinské Ameriky jsou rovněž otřesné, sotva ale mohou sloužit ke snížení zločinů maoismu v Číně.
Viděl jsem člověka, který namísto chladné analýzy struktur a trendů, která je oceněníhodná na marxistické tradici, k níž se hlásí, vykládá sotva uvěřitelné teorie o globalizaci coby "programu" a spiknutí, které má nahradit lidi jejich klony.
A především jsem viděl tři rady, které dával. Ta první z nich, absence jakýchkoli struktur pro hnutí, by byla nejméně nebezpečná. Bondy měl naprostou pravdu, že po zkušenostech z minulého století je třeba si dávat na jakékoli organizační struktury pozor. Řešením ale i tak dle mého názoru není odmítnutí struktur a chaos, v němž na sebe pak snadno strhne moc nějaká dobře organizovaná menšina, ale struktura vyrostlá zdola, organizační forma, která se nebude cpát do všech oblastí života a dá prostor spontaneitě, zároveň ale umožní samosprávné utváření světa kolem nás za účasti všech.
Druhá dvě řešení, diktatura a teror, jsou již zcela nepřijatelná. Obojího si dvacáté století užilo měrou vrchovatou, obojí nevedlo naprosto nikam. Obojí je nejen politicky, ale i hluboce lidsky nepřijatelné. Spojovat se s terorem a diktaturou a dávat našim nepřátelům možnost zaštítit se hesly o "svobodě", byť se bude jednat o svobodu polovičatou, jedinou, jakou dokážou zajistit, je i politická chyba.
Asi v polovině rozhovoru selhal diktafon, a tak jsem jeho zbytek zrekonstruoval podle rukou psaných poznámek a po paměti. S Bondym jsem pak ještě chvíli diskutoval a snažil se jej přimět, aby alespoň naslouchal názoru, podle nějž globalizace kapitalismu poskytuje nové možnosti boje a společenské změny, která právě proto, že může být celosvětová, nemusí ani zdaleka vést k diktatuře. O to více mě potěšilo přečíst si v posledním rozhovoru s Bondym v Právu mimo jiné tato slova: "Nedalo se ani čekat, že globalizace, která se nám původně jevila jenom jako restaurování kapitalismu v jeho nejodpornějších projevech, najednou vytvoří podmínky, v nichž je možno – pro nejmladší generaci už to začíná platit – objevovat předpoklady pro nový konstruktivní postoj, který pochopitelně nenavazuje na levicovou orientaci tak, jak byla typická a jak byla i teoreticky formulována v podstatě od počátku 19. století až do sedmdesátých let 20. století. Historické období tohoto určitého typu vědomí, určitého typu přístupu k nazírání společenské a celosvětové problematiky je uzavřeno a nám se najednou otevírá situace, která, jakkoli nám ze začátku připadala jenom jako debakl, vyjevuje možnosti nových konstrukčních začátků."
Rozhovor jsem přepsal a zaslal Bondymu k autorizaci. Řekl mi, že až na drobnosti je přepis správný, ale že mi publikaci textu zakazuje. Nevezme si prý na svědomí, aby nás kvůli němu zavřeli. Nevěděl jsem tehdy, a nevím vlastně ani dnes, zda Bondy skutečně myslel vážně takto absurdní důvod, nebo zda se lekl vlastních slov. Řekl mi nicméně, abychom rozhovor diskutovali interně. Upřímně řečeno, uložil jsem ho s lehkým srdcem k ledu a dál si užíval Bondyho básníka a romanopisce (a nejnověji, po vydání jeho her, i jako skvělého dramatika), v některých případech i Bondyho jasnozřivého politického autora, s vědomím jeho limitů…
Nyní Bondy zemřel a rozhovor se mi v myšlenkách vrátil jako tížící kámen. Dlouho jsme v redakci diskutovali, zda nyní můžeme porušit jeho vůli, když byla zdůvodněna argumentem, který je očividně absurdní. Nakonec jsme došli k závěru, že koneckonců rozhovor obsahuje i mnoho inspirativního, že i ty části, s nimiž hluboce nesouhlasíme, podněcují k přemýšlení a že intelektuál má zodpovědnost za všechna svá slova. I za ta, která by se podle něj měla diskutovat "interně".
Bondy pro nás zůstal velkým autorem – a rozhovor s ním potvrzením punkového hesla "no idols".
vyšlo v prílohe časopisu A-kontra 2/2007
http://www.a-kontra.net/
22.09.2007