Archiv



Obcianske zdruenie Genius loci Internetov strnka o bylinkch


Prameň > 2005 > > MANDERLAY – ZEMĚ PŘÍLEŽITOSTI

MANDERLAY – ZEMĚ PŘÍLEŽITOSTI

MANDERLAY – ZEMĚ PŘÍLEŽITOSTI

Obsah/Info:
V druhé části plánované „americké“ trilogie, založené na motivu USA jako země neomezených možností, uvádí dánský enfant terrible Lars von Trier znovu na scénu postavu Grace - hrdinky svého předchozího snímku Dogville (Nicole Kidmanovou však vystřídala Bryce Dallas Howardová, známá z Vesnice M. Nighta Shyamalana).


Grace a její otec se z Colorada počátku 30. let přesouvají do Alabamy, na starou plantáž jménem Manderlay, kde jsou konfrontováni s děsivou krutostí a nespravedlností otroctví. Není divu, že Grace nemůže zůstat stranou a rozhodne se zasáhnout. Ovšem s jakým výsledkem - pořádky udržované celá desetiletí se hroutí, ale osvědčí se výuka otroků demokracii? (MFF Karlovy Vary) (oficiální text distributora).
Žáner:
Dráma Krajina výroby: Dánsko / Švédsko Rok výroby: 2005 Približná minutáž: 139 min Réžia: Lars von Trier Hrajú: Bryce Dallas Howard, Isaach De Bankolé, Danny Glover Willem Dafoe, Lauren Bacall, Jean-Marc Barr Jeremy Davies Udo Kier, Chloë Sevigny, Michaël Abiteboul Jako jediný vám přinášíme exkluzivní recenzi-rozbor nejnovějšího Triera, který byl promítán na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech a opět stojí za to, aby mu byl věnován větší prostor, protože alespoň dle mých soudů zakládajících se na dvojím vidění se jedná o jeho nejlepší, myšlenkově nejvyspělejší a bezpochyby nejdospělejší dílo, kde tak úplně nefunguje pouze herecké obsazení, ale o tom více na dalších řádkách této obsáhlé megarecenze…. (Marek Slovák) Základní seznamovací plky na začátku se dají shrnout do několika ne moc rozvitých vět stejně jako popis děje a téma, nad kterým se dánský filmař zamýšlí ve své aktuální novince MANDERLAY, protože každý musí mít již dávno jasně vyhraněný názor na osobu Larse von Triera, ať ho považuje za laciného citového vyděrače, zhýralého cynika a mistrného satirika, nebo snad za dánského Zdeňka Trošku (ano, i s takovými názory na něj jsem se setkal), a co se příběhu týče, ten navazuje rovnou na konec předchozího snímku Dogville - a tentokráte pojednává o rasismu ve 30. letech, tedy v dobách, kdy byl již více jak 70 let zrušen. A obdobně tak doufám, že je čtenář následujících řádků dost dobře seznámen s tím, že po evropské trilogii /Prvek zločinu, Médea a Evropa/, trilogii o Zlatosrdečce – přezdívané též trilogii „zlatého srdce“ - /Prolomit vlny, Idioti a Tanec v temnotách/ přichází dánský enfant terrible s trilogií věnovanou Americe, aniž by v ní kdy byl, a jal se ji natočit poté, co ho za to jeden novinář kritizoval. A tyhle „pohlednice z Ameriky dob minulých“, poukazující na zkostnatělý systém a puritánství či povrchní snobismus bez znalosti problematiky dostatečně do hloubky, přetrvává dodnes, tudíž se většině americkým kritikům Trier moc nezavděčil první částí Dogville, inspirované písní Pirátská Jenny z Brechtovy Žebrácké opery, kdy ctil pravidla klasika žánru, kde nešlo o sžívání se s postavami a vcítění do nich, ale o odosobnění a zcizení, protože umění nemá nikdy dle Brechta napodobovat realitu, která se tím značně zplošťuje a zatemňuje a v závěru nabízí pouze trapné moralizování a nemalou míru patosu a sentimentality – v brechtovských dílech, a teď nově i v trierovských dílech, jde o zapojení myšlení diváka a uvolnění prostřednictvím smíchu díky tomu, že se porušují zaběhnuté konvence a tím se z velké části parodují. /Inspirací bylo slavné francouzské dílo Histoire d´O./ Teď se asi každý kdo neviděl předchozí Dogville, které přece jen doporučuji zhlédnout před návštěvou kina, zarazil nad tím, že MANDERLAY vypadá jako snímané divadlo kamerou /opět po Prolomit vlny odkazuje obrazovými kompozicemi k malíři nádherných krajinek, Němci Casperu Davidovi Friedrichovi, hlavně na jeho překrásné obrazy s horami zahalenými mlhou, odkazující záběry „stálého“ kameramana Dod Mantla i k hlavní myšlence malíře, kdy je člověk jen zrnkem prachu v přírodě – i v traileru se objevivší záběr Grace vystupující z „písečné bouře“/, ale pozor, pokud máte zkušenosti s předchozí Trierovou tvorbou, dokumentární kamera zde ohlodává herecké představitele a jejich tváře až do morku kostí, přičemž na divadle se nedá docílit stejného efektu jako tomu tak učinil Trier v Dogville a nyní i v MANDERLAY, kdy využil tzv. jump-cuts, které se z improvizačních důvodů musel naučit u Království, spočívající v prostřizích na polocelky a detaily za sebou pro zdání větší dynamičnosti, kdy ale nepřichází při dialogové scéně odpověď druhé strany, což může být pro nezkušeného diváka poněkud matoucí. A znovu se zde objevuje příkon k anglickému neorealismu, studujícímu psychologii a nahlížející na sociální realismus až dokumentární kamerou, hlavně Kenu Loachovi a jeho Rodině z roku 1972 či Mikeu Leighovi, který v roce 1996 „ukradl“ Trierovi v Cannes hlavní cenu svým snímkem Tajnosti a lži. "V souvislosti s Tancem v temnotách mě novináři v Cannes kritizovali, že točím o Americe, aniž bych tam kdy byl. To mě trochu vyprovokovalo. Natočil jsem tedy další film odehrávající se v USA a ani tentokrát nevytáhl paty z Evropy. Nevytáhl jsem paty dokonce vůbec nikam." - Lars von Trier MANDERLAY je vystavěné na stejných principiálních základech jako předchozí von Trierovy filmy, tedy jedinec jako osoba, která se něčím vymyká a jde proti autoritám, samotnému systému, kdy začíná jako naivní idealista a končí jako člověk pošpiněný tím nejhorším možným bahnem společnosti, protože má jisté nehodící se pobuřující názory: Prvek zločinu má Fischera proti policii, Epidemie zase režiséra a filmového konzultanta, Médea v Médee jde proti samotným vládcům, Evropa má málo zběhlého Kesslera kontra byrokraté a takové Království Drusse bojující s vědou, Bess má problémy v Prolomit vlny s představiteli církve, Idioti brojí proti měšťanské zkostnatělé společnosti a Tanec v temnotách má Selmu proti společnosti. Z uvedených příkladů se dá jasně vypozorovat, že do dob Dogville hrdinové jednali převážně ve vlastním zájmu a v tom jim přišlo něco do cesty, ale právě v Dogville se v tvorbě Triera poprvé setkáváme s postavou, která se společnosti nabídne a společnost toho zneužije, takže si sama nevědomky podepíše ortel, a v Dogville mj. Trier vyjadřuje svůj názor na něco, čemu se říká „pomocná ruka“ a její účinnost v takových mezních situacích, na nichž se dá studovat jednání lidí, tudíž se není ani moc čemu divit, že máme místo postav spíše předem dané a dobře načrtnuté typy, se kterými se nadále pracuje a zavádějí se do mezních situacích života… A ještě jednou věcí je Dogville a hlavně poté MANDERLAY zásadní v tvorbě Larse von Triera - a to co se jedná vývoje hlavní hrdinky, která už není mučednice trýzněná těmi mocnějšími, převážně muži, ale rozhodne se jednat a vzít svůj osud do vlastních rukou /v případě Dogville, kdy si uvědomí, že není žádná spása pro nikoho/, až po MANDERLAY, kdy se sama snaží až nábožensky pomáhat, ale zvrhne se její konání a misionářské učení v totalitní moc, která se ukáže jako žádaná a nutná, změna není možná, pročež to dochází tělu, ale hlavě-mozku ne, v čemž je ten základní a nejproblematičtější rozkol MANDERLAY, ke kterému je velice ošemetné jakkoliv přistupovat, protože vás rádo vymáchá ve vlastní loužičce… a vy si v ní budete ještě rochnit! /Zde je nejzřetelnější čerpání z Štěstí v otroctví./ Když už jsem to zmínil a není zde možnost psaní pod čarou, navíc se také nejedná o nějakou seminární práci, že ano, tak jen zběžně načrtnu, o čem ona francouzská klasika a povídka Štěstí v otroctví vykládá: hlavními hrdiny jsou otroci, kteří se vrací za svým pánem někdy kolem roku 1938, kdy je již otroctví dávno zrušeno dobrých více jak 70 let - a chtějí, aby jejich „pán“ byl opět jejich „pánem“, ale když odmítne, zabíjejí ho a dávají se do práce znovu, jako otroci pod vedením, ale tentokráte již bez dohledu a „vedoucího“,protože se nedokázali dostatečně aklimatizovat ve společnosti a byli zvyklý na jídlo v tolik a tolik hodin apod. Na tohle přesně naráží MANDERLAY, dokonce postava Willhelma pronese větu o návycích a jeho závěrečný proslov po odhalení VELKÉ POINTY jen potvrzuje poněkud značně zastaralý ideologický náboj knihy, i když si MANDERLAY ze Štěstí v otroctví „vypůjčuje“ jen základní myšlenku otroků, kteří ještě nejsou připraveni vstoupit do společnosti a jsou příliš navyklí na tradice, od kterých se nedokáží odpoutat. Jinak Trier ve svém promyšleném scénáři tentokráte spíše rozehrává myšlenku, která v dobách války Ameriky s Irákem dráždí velice, a to prosazování demokracie za každou a hlavně jakoukoliv cenu, ač scénář psal a dopsal ještě před válkou. I když se neodvážím poněkud drze napsat, tak jako Šimon Šafránek na serveru www.dokina.cz, že „…scénář, který jsem měl možnost před dvěma lety číst, byl vybroušený jako diamant. Příběh byl napnutý do velkolepého dramatického oblouku, bez jediné stránky navíc a s oběma hrstmi šibeničního humoru.“ Ano, není na něm co vytýkat a je to opravdu mezi scénáři vybroušený diamant z hroudy ničeho, pokud mám použít šafránkovskou floskulovitou rétoriku řeči, ale Larsovi šlo primárně o sdělení a myšlenky a nechtěl diváka odvádět jinými prvky, i když si humor v některých pasážích opravdu dovolí a i napoprvé tak dost rozesměje celé kino, příkladem budiž scéna potrestání bělochů a jejich namalování „na černo“. Jako potvrzení předchozího napsaného může posloužit proslavená situace z natáčení, kdy dokonce odešel při reálném usmrcování osla slavný herec John C. Reilly, což mělo za následek vystřižení kontroverzní scény z výsledné podoby filmu i kvůli značnému tlaku médií a také na nezbytné protesty ochránců zvířat, ač je ve Švédsku – kde se natáčelo – povoleno na place usmrtit zvíře za „dohledu“ veterináře, ale hlavním důvodem bylo to, že by scéna diváky odváděla od vyjádření MANDERLAY a vyrušovala je ze sledování a vnímání „myšlenky“… To se jen přesně potvrzuje, jak moc je na natáčení s Trierem velká legrace, na kterou herec Stelen Skarsgård lákal Paula Bettanyho, že si ji s Larsem u Dogville užije, a v půlce natáčení Paul přišel za Stelenem a zeptal se ho, kdy že to ta zábava začne, a Stelen mu odpověděl, že mu prostě sprostě lhal, ale nechtěl být na natáčení sám … Trierův přístup k hercům, je vůbec všeobecně známý - sám je považuje za rekvizity a snaží se jim dávat minimum pokynů /Nicole Kidman, která jinak na natáčení s nikým jiným krom Triera nekomunikovala, dostávala jen sporadické instrukce v podobě pokynů její postavy, nic víc/ , které se většinou skládají z toho, že se mají napít z hrnku anebo ho položit na stůl apod., kdy postavu nevytváří oni svou improvizací, ale jede se dle scénáře a psychologii stejně jako postavy v ději posunuje samotný tvůrce, tudíž jsou pochopitelné výtky na adresu filmu z toho hlediska, že se text pouze deklamuje a jedná se o naivní didaktiku, výtky, které padly třeba v dubnové Cinemě při příležitosti recenze Dogville./. „Great art is allways flanked by its dark sisters, blashemy and pornography.“ - Geoffrey Hartman, literární historik Pokud Trier kdy prohlašoval, že chce natočit čistý pornofilm, ale chápe, jak je moc těžké sehnat na něj od nějakého producenta peníze, tak aspoň produkuje tenhle druh filmů svou produkční společností Pussy Power, v případě MANDERLAY naplnil své přání a aspoň jednou sekvencí zfilmoval, respektive vyjádřil myšlenku díla, knihu Příběhy O a hlavně kontroverzní Justinu od markýze de Sade, kdy proti sobě stoji trierovsky oblíbená témata ženské ctnosti a mužské vzpurnosti, kdy se ženě sexuální zneužívání, ponižování a týrání líbí. Pracuje tak s tématem ženy – vykupitelky posedlého muže, jež načrtnul už v první části předchozí trilogie Zlatého srdce nebo-li o Zlatosrdečce Prolomit vlny, o níž producent filmu Peter Aalbaeck Jensen prohlásil, že je to film o „ženě, která se prošuká do ráje“ – Dogville a i MANDERLAY pracuje s tím samým, ale výsledek je rozdílný: pokud Dogville byly pouze zfilmované příhody z Kačerova, jak rád a často Trier o svých filmech pronáší, MANDERLAY má pouze převzaté „kačerovské“ postavy s letmo nahozenými charakterovými typy, které doslova a do písmene naplňují věty postav pronášené v Prvku zločinu, ať již se jedná o „fukcs back to the stone age“ (jak příznačné) či „I want you to screw God into me!“ a hlavně „You fuc´em in the ass“, nemluvě ani o slavné scéně z Obrazů z osvobození, kdy Esther je s americkým vojákem v pokoji, ale poté co uvidí svého německého milence Lea, odstrčí černocha a prohlásí: „Go do something else!“ Pokud by kdokoliv chtěl MANDERLAY - a vlastně i Dogville - označit za lacinou provokaci od málo uvědomělého člověka, doporučoval bych mu pořádně a nejlépe několikrát za sebou si přečíst prohlášení a odůvodnění, proč Trier nechce převzít Cenu míru, které se dá nalézt zde, a o komukoliv, kdo by jen mírně naznačil něco o lascivnosti jednotlivých scén v Dogville v čele se znásilněním a v MANDERLAY s mužským černošským pohlavím, bych si myslel své, ale holou pravdou je, že Trier nechce šokovat, maximálně tak sociálně kritizovat, ale činí tak velice inteligentně a s potřebnou dávkou zdravého odstupu od tématu, což jen podtrhují závěrečné, nezměněné /až na jiné dobové fotografie/ titulky s písní Davida Bowieho Young Americans, při níž vyvstávají na povrch aktuální problémy a nic se předchozími dvěmi a čtvrt hodinami neřeší, ale naopak, vybízí se k zamyšlení a na horním patře úst zůstane jen zhořklá pachuť z právě zobrazovaného, kdy můžete Triera obvinit ze samoúčelnosti, ale stavíte se tak tím do pozice člověka bez sebereflexe, který je za každé situace vážný a nedokáže se shodit, že se okolo sedící mohou bavit na váš účet díky výrazu na vaší tváří, který je šokován pouze zdánlivou povrchností první naběhlé fotografie Ku-Klux Klanu, opět jako v případě Dogville převzané z knihy Jakuba Holdta American Pictures, což je vzhledem k předchozímu jeden z nejlepších fórků, jaké si kdy filmový tvůrce dovolil na diváka provést; na diváka, hlavně toho amerického, který si v tu chvíli uvědomí naléhavost problematiky na jedné straně, ale na druhé její pomalou změnu k lepšímu, a také to, že takhle je Amerika v médiích opravdu vyobrazována a takhle na ni lidé z celého světa nahlíží, pročež nad tím nejde už zavírat beztrestně oči a frivolně mávnout rukou… Tady se už nejedná o melodrama! „Drahá mírová komise! Děkuji vám za Cenu míru! Stejně jako vy i já věřím v mír. A my, mírověrci, cítíme, že je naším vznešeným úkolem uskutečnit, aby se takto cítil celý svět. Ale ne všichni ve světě to chtějí. Lidé světa jsou dva kmeny žijící na poušti. Jeden kmen žije v zemi se studnou. Ten druhý žije v zemi okolo. Kmen v zemi se studnou chce mír. Kmen v zemi okolo nechce mír – chce vodu! Kmen v zemi okolo je nejspíš o něco méně civilizovaný, a slovo pro „mír“ ani nemá. Ale má slovo pro žízeň, což je v této situaci více méně totéž. Mírovou komisi v zemi se studnou tvoří dobří, chytří, bohatí a krásní lidé, kteří nemají žízeň (proto mají čas a energii na komisi). Lidé ze země se studnou hovoří mnoho o Ceně míru, kterou komise uděluje jiným lidem ze země se studnou. Lidé ze země okolo o Ceně míru moc nemluví. Děkuji vám za Cenu míru!“ - Lars von Trier Sám Trier se o vystoupení postav a příběhu do popředí snažil už svým Dogmatem 95, podepsaným také jeho kolegou Thomasem Vinterbergem (ten zfilmoval v nedávné době jeho scénář Můj miláček ráže 6,65), jehož myšlenku vyjádřil dokonale příběhem Idiotů a které nikdy na rozdíl od ostatních nebral vážně, značně zavánějícím náboženskou tématikou podpořenou ironickým „slibem cudnosti“ a hry na dětskou trumfovací hru /v desetibodových pravidlech mj. stojí i to, že se musí natáčet v lokacích bez rekvizit, přemísťování je zakázané, povrchní akce neakceptovatelná a vše se smí snímat ruční kamerou bez nasvícení, které, pokud je potřeba, se musí doladit pomocí lampičky, a žánrový film je striktně zakázán/, ale nikde a opovažuji se říct že i nikdo nezašel tak daleko jako právě on v případě Dogville, kdy se slavní evropští herci v čele s jednou americkou hvězdou pohybují na prknech, které znamenají svět, v minimu dekorací, kde domy a ostatní věci jsou dokresleny na zem křídou. MANDERLAY pracuje s úplně stejnou koncepcí, ale již opadá ten problém navykání si na nové, značně nefilmové prostředí, čemuž napomáhá i narcistické dělení filmu jako knihu do 8 kapitol a prologu stejně jako použití totožné písně v závěrečných titulcích a stejné narativní výstavby s obdobným fórkem s názvem závěrečné kapitoly („… a film skončí…“). Ale na rozdíl od Dogville působí poslední film mého oblíbeného Dána a intelektuála výpravněji, protože se používá již opravdových a skutečných, i když z valné většiny nedokončených kulis domů, a i postele a stoly se zde vyskytují reálné, nikoli pouze křídou nakreslené na zemi, tudíž opadá bohužel vtipnost z toho vyplývající, kdy je na zemi nakreslen křídou pes anebo jeho kost, se kterou si hraje. Ale v MANDERLAY je jedna taková scéna, pro filmografii Larse von Triera naprosto příznačná, týkající se vody a jejího významu, kdy Trierovi není nadarmo velkým vzorem režisér Tarkovskij, který vodu používá nejen k vizuálnímu vjemu, ale využívá i jejich symbolických rozměrů, co se týče přechodu, zasvěcení a přeměny, jenže v MANDERLAY jsou i biblické a jím spřízněné odkazy, které berou dech, jako je hejno ptáků a zatáhlá mračna /v Tanci v temnotách postava Sama vchází do řeky, v Idiotech se vyskytuje plavecký bazén, v Prolomit vlny pohřbívají Bess do moře, krvavá voda se valí skrz úvodní titulky dánského seriálu Království, v Médee hlavní postava stojí ve vodě, v Evropě postavy utonou anebo se koupou ve vaně, Epidemie má muže v kanálu, v Prvku zločinu je zaplavených archiv a opět kanalizace, Obrazy z osvobození mají alespoň v závěru slzy a v Pěstitelích orchidejích je sekvence s koupáním v léčebně atd. apod./. Právě u MANDERLAY je zjevnější než u předchozího Dogville to, jak se střetává klasický román Šarlatové písmo s historickou freskou Stanleyho Kubricka Barry Lyndon, který dosáhl také působivosti použitím dlouhých záběrů a zvolením vážné dramatické hudby, ale vsadím se, že právě MANDERLAY bude hodně často v recenzích vytýkáno to, že postrádá jakýkoliv prvek či aspoň náznak akce, kterou mělo Dogville v „akčním“ začátku a „akčním“ konci, ale to jsou výtky nenáležící filmu s takovým formátem jaký MANDERLAY má, protože zde prostě stačí, že se postavy skoro dvě a půl hodiny jenom tak procházejí a povídají si mezi sebou a hledají společnou řeč, až to někdy mrazí, protože síla je v tom, co říkají a jak jednají přes své přesvědčení, nikoli v tom, že spolu zúčtovávají na nože a meče, i když jedna prvoplánová scéna, odsudek jedné z postav, se najde, ale její dopad na diváka stejně jako šokující zvuk vyšlý z pistole je nepopsatelný a neopakovatelný, zabírající napoprvé jako napodesáté. Jedno z dalších oblíbených „trierovských témat“ je zde dotáhnuto do úplného konce a vytěženo tak, že pro příště doufám v to, že se k němu Lars už nevrátí: jedná se o klasický a mezi jinými autory velice populární konflikt mezi rozumem, věděním či iracionalitou, a vírou, dogmatem a řízením se striktně daných pravidel, kdy se v případě MANDERLAY staví do jasné pozici autera, pro kterého je přední hlavně vyprávět příběh spoléhajíc se na iracionalitu, ač jako o člověku se o Trierovi proslýchá, že je to ve skutečnosti velice mírumilovný a milý člověk, jenž má panický strach z nekontrolovatelného a hlavně z chaosu. Není se tedy proč divit, že se v druhé (proti)amerikanizační části vyjádří pro co se týče striktního dodržování pravidel a jejich až náboženských uctívání a dogmatických dodržování, a co je nejhorší, vy s ním budete souhlasit, ač něco tak nelidského nemá ve filmu obdoby a umění zde hravě stírá skutečnost a snad každému přeběhne mráz v daný moment po zádech! MANDERLAY bych bez dlouhého váhání označil za kvintesenci dosavadní von Trierovi práce a jeho děl z jednoho prostého důvodu, a to proto, že se zde spojují v jedno jeho oblíbená dvě témata, z nichž jedno je to klasické oidipovské, lynoucí se již od Prvku zločinu a sahající až po Evropu a Království, zapříčiněné zjištěním, kdy se maminka na smrtelné posteli svěřila, že se vyspala s umělcem, aby Trier zdědil umělecké geny, a snové prvky, které se prolínají s Trierovou oblíbenou atrakcí - hypnózou /scény s hypnózou či hypnotickými prvky jsou v Epidemii, Království, Prolomit vlny a i ve Světových hodinách/, kdy se v MANDERLAY hlavní hrdince Grace zdají nestoudné sny o harému, v němž figuruje jeden z „otroků z řádu hrdých“, což Trier následně naboří jedním dějovým zvratem, který je v čistě jeho manipulativních a perfektně vykonstruovaných prvcích osvědčenou zásadou, aby poukázal na fakt, že to předtím – včetně jeho celé bývalé tvorby – byla pouze hra a teď už mu nejde o laciné ždímání slziček a tahání kapesníčků z kapes i od těch nejzarytějších cyniků, ale opravdu dbá o své postavy a dalo by se říci, že na rozdíl od zcizovacího, brechtovského efektu zde dosáhl ztotožnění se s hlavní hrdinkou a staví ji do pozice a situací, kdy nás jako recipienty neděsí to, co se s ní děje a že jsou jí rozbíjeny nějaké hračky-figurky, ale to, jak jedná a proč tak z části jedná, což má na nás veliký emocionální dopad v závěru, kdy otěže musí – z velké části díky vysvětlení a objasnění VELKÉ POINTY /její síla je o to působivější, o co více si uvědomíte konání Grace a její až misionářskou snahu za každou cenu stůj co stůj dodržet i násilím demokracii, což perfektně reflektuje situaci v Iráku a ne nadarmo jsou do titulek prostřihnuty i záběry Geroge Bushe a WTC po teroristickém útoku/ - převzít vedlejší postava hraná Danny Gloverem. „Jsem toho názoru, že film žije z utrpení, a to ze všech jeho možných podob. Těmi mohou být ti, kteří utrpení způsobují. Může to být i jejich vlastní utrpení. Nebo utrpení spočívající v tématu samotném. Tak je to i v tomto případě. Vždyť já ve svých filmech zcela bezostyšně používám zcela nepochopitelného utrpení, což z čistě morálního hlediska lze zpochybnit. Ale podle mě by měl film vždy žít z nějakého utrpení.“ - Lars von Trier A když jsem u toho hraní a jednotlivých výkonů, musím s posteskem zmínit, že je to ta slabá stránka MANDERLAY naťuklá v začátku, naštěstí je pouze tou jedinou, kdy hlavní velký problém tkví v tom, že hlavní postavu Grace nehraje herečka formátu Nicole Kidman, která uhrává vše očima, ale Shyamalanovou Vesnicí proslavená Bryce Dallas Howardová, dcera režiséra Rona Howarda /např. Apollo 13, Grinch, Čistá duše…/, jíž prostě nevěřím její jednání a proto se mi její přerod stejně jako mdle načrtnutá psychologie nezdá dostatečná pro tak nosnou postavu, jakou má Grace být. /Dost často se spekulovalo o tom, proč Nicole odmítla hrát v pokračování, ač se zaslíbila pro celou trilogii: jako oficiální důvod se uvádí nabitý kalendář s dalšími a důležitějšími filmy v pořadí, za které dostane zjevně lépe zaplaceno či možnost zahrát si s takovým hercem jako Sean Penn v Tlumočnici, ale neoficiální zdroje a zlé hlasy tvrdí, že již nikdy nechce znovu zažít to, co cítila při první projekci Dogville, kdy s brekem při scéně znásilňování utekla ze sálu, protože velké plátno a působivý zvuk jí připomínaly ten otřesný zážitek…/ To z velké části zachraňují herci ve vedlejších rolích v čele se zmiňovaným Danny Gloverem, kterému opodstatnění na konci věříte i přes barvu pleti a nepřijde vám rozhodně málo výrazný, protože má neodolatelné charisma a zůstává stále sexy i přes své šediny /nebo má charisma kvůli šedinám, vyberte si, co je vám mylejší/. :-) /K jeho obsazení se váže jedna docela legrační historka, kdy se producentka Vibeke Wendeløv dozvěděla o tom, že by měl herec Gloverova formátu zájem o roli, on ji požádal o kopii Dogville a v šest hodin ráno následujícího dne jí volal a poté k ní vtrhl do pokoje, že mu baterie na jeho DVD přehrávači došla 20min. před koncem filmu, a když se na něj dodíval, roli ihned vzal!/ Krom omlazení hrdinky došlo k „changi“ i jejího otce, zasloužilého veterána z Coppolova Kmotra Jamese Caana nahradil démonický William Dafoe a většina fórů vyvěrá napoprvé převážně z toho, že se dějem mihnou, přičemž ho zásadně ho změní postavy z prvního dílu (proti) americké trilogie s Jeremy Davisem v čele, který se objevuje jen v několika scénách v davu a to většinou díky jeho stydlivé povaze navíc vzadu /k hereckému postu v Dogville se dostal prý tak, že napsal dopis Trierovi, jestli by mohl přihlížet jeho práci při natáčení, a Lars mu ihned nabídl roli opožděného hráče šachů a dovolil mu ho pozorovat při práce ve střižně, kde hlavně vzniká film/. V dalších menších či větších roličkách se mihnou Chloe Sevigny, Jean-Marc Baar, Zeljko Ivanek či Udo Kier, a samozřejmě nesmím zapomenout na Johna Hurta, který opět jako mocný vypravěč dlí nad celou tou osadou, bez níž by bylo zemi lépe, ale asi mně jedinému jeho hlas nepřišel tak božsky neomylný jako tomu bylo u Dogville, spíše dovysvětlujcí děj bez snadno rozpoznatelné ironie a černohumorného cynismu. „Herectví je podle mého názoru hluboce ponižující profese. Pochopit osobní pohnutky herců je pro mě těžké.“ - Lars von Trier První ze záporných ohlasů, které se na adresu MANDERLAY objevily, a dle mého poměrně neoprávněně, jsou k přečtení na Česko-slovenské databázi v komentáři uživatele betelgeuse a na stránkách prestižního časopisu/novin Variety, kde se dají dočíst takové zavrhovačné názory, že v druhém díle Trier hází za hlavu to, co kázal v Dogville, a že je vlastně Lars jen takovým „Shaymalanem pro bohaté“, což je, pravda, velice zajímavá myšlenka a nabízí se vzhledem k obsazení Bryce Dallas Howardové, kterou právě Manoj Night Shyamalan objevil pro film ve Vesnici a vypadá to, že se stane jeho dalším Brucem Willisem v připravovaném projektu o mořské panně. Nejdříve k první výtce z prestižního plátku Variety, kde se poněkud paradoxně vytýká Trierovo zbožšťování, kdy on sám tahá celou dobu za nitky a herci jsou pro něj jen loutky, aby naplnili jeho zvrácené ideologické hledisko, navíc podpořené prachbídnými argumenty, jichž je minimum, což je více než úsměvné tvrzení, když si čtenář uvědomí, že právě tohle bylo na Trierově Království velice populární u amerických kritiků. Přesnější výtky, jenž se již musí brát vážně na adresu filmu MANDERLAY, zazněly v Hollywood Reporteru, kde je Trier záměrně posměšně nazýván „historik bez vzdělání“ a poukazuje se zde na fakt, že není dostatečně politicky a historicky uvědomělý, což není pravda, jak je vidět na prohlášení co se týče Ceny míru, a také je nutné si uvědomit holý fakt – a to ten, že Trier neprezentuje Ameriku takovou, jaká byla do puntíku přesně, ale Ameriku takovou, jakou nám ji prezentují různá media a sdělovací prostředky vůbec, čímž vytváří díky závěrečným titulkům paralelu se současností, protože jistá hodnoty stále přetrvávají, i když je to smutné… Kritika na stranu dokonalých dekoracích a oblecích, upoutávající oči a zaměstnávající je tak více než hlavu-mozek, poukazuje akorát na to, že recenzent neviděl předchozí Dogville. Diskutabilní jsou ale názory o podtrhování a využívání amerických stereotypů a žánrových pouček a zažitých klišé, kdy je v Big Office Magazine spíláno nad tím, že MANDERLAY je příliš sociálně kritická a málo psychologická a postavově prokreslená, kde se akorát poukazuje na to, že Trier opět využil toho nejspodnějšího scénáristického bahna a všech možných laciných pouček, aby je přetvořil do nového tvaru, protože opravdu nevidím scénáristický rozdíl v psychologii a prokreslenosti a drobnokresbě charakterů lidí mezi MANDERLAY a třeba Tancem v temnotách, když se mluví o těch nejbanálnějších a nejstupidnějších věcech a dialogy jsou přímo nasáklé manipulativním patosem /v Tanci v temnotách o slepotě syna s nadějí a v MANDERLAY celý zásadní rozhovor o úmrtí ptáčka v dětství/. S označením „Shy pro bohaté“ je to hodně problematické a zabralo by to samostatnou studii a nechci již tak moc natahovat recenzi, takže jen v krátkosti podotknu, že oba tvůrci sice pracují se stejnými formulkami, ale oba k nim přistupují úplně jinak: co se Shye týče, jemu se jedná o řešení jakýchsi až osobních problému a reflexi doby a její aktuální situace, Trier ale toto téma pouze pouze bere k další sociální studii, ač se jeho tvorbou prolínají stejná témata. A nad tím vším zůstává on, Trier, jako mocný Bůh ve svém sáčku od Dryera, jeho oblíbeného režiséra Utrpení Panny Orleánské z roku 1928, jenž ve svém filmovém pokání zachází až tak daleko, že nutí diváka znalého jeho filmů k úvaze, kam chce ve svým profesionálním a tvůrčím vývoji, stejně jako osobním, pokračovat /závěrečný díl "(proti) amerikanizační“ trilogie se má jmenovat Washington a jeho tématem jest chudoba, což bude ten opravdový a finální políček do tváře Ameriky!/, když se již dostatečně ztrestal postavou Timotyho, do něhož se v MANDERLAY projektoval a na němž ukazuje svoji přetvářku na straně jedné,a hrdost a celkovou pýchu na straně druhé. Trier se zde před divákem obnažil až na kost a to se musí ocenit, i když to většina lidí naneštěstí nezkousne a budou chtít zpátky jednodušší postavu Tom Toma, začínajícího a neúspěšného pisálka, který je v závěru Dogville odpraven; v závěru, jenž dává aspoň trochu té škodolibé naděje na nápravu pomocí symbolicky přeživšího psa se jménem Mojžíš, na rozdíl od MANDERLAY, které je bezútěšné a ve své skořápce smutně pravdivé, jenže při bližším pohledu stále vykalkulované s přímým, ale fungujícím tahem na branku, kdy se z napoprvé dusného dramatu stane napodruhé ta nejčernější z těch opravdu černých komediích pojednávající o problematice rasismu… …A zároveň nejlepší film Larse von Triera, který tímto počinem dospěl, vyrovnal se se svou nejasnou minulostí a spojil svá dvě oblíbená témata do něčeho nepopsatelného,s dokonalým emocionálním dopadem, působivou a odzbrojující sílou a přesahem, což se u komedie, zvlášť těch opravdu zlých – nestává. A MANDERLAY pro Triera znamená to samé v jeho tvorbě co pro Hitchcocka Psycho, Spielberga Válka světů a Kubricka Dr. Divnoláska aneb jak jsem se naučil nedělat si starosti a mít rád bombu… Muhehehehehehe… Manderlay : 100% Zdroje: Zmiňované zahraniční recenze na snímek MANDERLAY byly čerpány z internetových stránek www.rottentomatoes.com: Village Voice, Hollywood Reporter, Boxoffice Magazine, Variety a Cinema Zone.dk. Dále děkuji autorům textů k první části Dogville, které mě donutily zamyslet se nad problematikou, mezi něž patří: Kamil Filma a jeho recenze na FilmWebu, analýza Michala Michalovoče nazvaná Město, bez kterého by bylo lepší na stránkách Kinema.sk a postřehy Milana Líčky spolu s odkazy na vzniklý filmový podpůrný materiál na internetových stránkách Tiscali.cz. Většina citací samotného Triera pochází z knihy vyšlé v nakladatelství Orpheus v edici filmových tvůrců Lars von Trier a jeho filmy.
- Marek Slovák -
21.07.2005

index článkov
© 2002 - 2013 Genius loci
Dizajn romi
Script a optimalizácia PromoNet