O pramenech bájesloví slovanského
Historické zprávy o náboženství a víře Slovanů pohanských jsou počtem skrovné a obsahem chudé. Kronikáři domácí povrchně se dotýkali periody pohanské a toliko příležitostně zaznamenávali zprávy o náboženských představách svých předků. Dějepisci cizí jsou mnohdy výmluvnější, ale ježto neuměli slovansky a nebyli náležíte obeznámeni s poměry domácími, často podávají zprávy nejasné nebo všelijak zbarvené podle názorů klasických a křesťanských.
Poměrně nejhojnější svědectví zachovala se o nábožensktví Slovanů Polabských. Podle svědectví Thietmara, kanovníka magdeburského (976-1018), vypínaly se v krajinách slovanských četné chrámy, v nichž nalézaly se sochy bohů.
Německý kronikář Helmold, který v 12. stol. na cestách s biskupem lubeckým Geroldem poznal z vlastního názoru krajiny Slovanů na Baltu, zvláště Vagriů, Luticů a Obodritů, ve svém díle „Chronica Slavorum“ podává zprávu o velikém počtu model, jimiž jednotlivá města slovanská oplývala, a podrobně líčí bohoslužbu Svantovita v Arkoně na Rujaně.
Stručně a povšechně vypravuje o nábožensktví pohanských Čechů legenda Kristianova, obsahujíci nejstarší dějiny české. Skladatel její svědčí, že staří Čechové oddáni byli modloslužbě, klaněli se sochám bohů a slavili ku poctě jejich hlučné obřady obětní, věříce, že v modlách těch sídlí bůžkové (démonové).
Tyto povšechné údaje doplňuje kronikář Kosmas, který v líčení pohanského starověku řídil se staršími legendami. … klaněli se hájům a stromům nebo kamenům, ctili studánky nebo ohně, obětovali vrchům a chlumům, klaněli se modlám, hluchým a němým, jež si sami udělali a prosili jich, aby dům jejich a je samy chránili.
Až do Břetislava II. udržovaly se v Čechách pohanské obřady a zvyklosti. Proto kníže Břetislav vypudil ze svého království všecky čaroděje, kouzelníky a hadače, vymýtil a ohněm spálil háje nebo stromy, které na mnohých místech ctil prostý lid, zakázal pověrečné obyčeje, které vesničané posud polopohané zachovávali o letnicích v úterý nebo ve středu přinášejíce dárky k pramenům, zabíjeli žertvy a démonům obětovali. Zakázal pohřby, které se stávaly v lesích a na polích, i tryzny, které se konaly dle řádu pohanského na rozcestích jako pro odpočinutí duší. Dále zapověděl hry bezbožné, které nad mrtvými provozovali, na stíny mrtvých volajíce a škrabošky majíce na tvářích.
Na zbytky pohanských zvyklostí v Čechách naráží se též v zápisníku biskupa pražského 12. stol., obyčejně zvaném „Homiliář opatovický“. Skladatel jeho zmiňuje se o pohanské víře ctíti slunce, mněsích a hvězdy, řeky a ohně, hory a stromy, jakož prý dosud mnozí pohané činí a přemnozí také v této naší zemi klanějí se bůžkům a toliko jméno křesřanské majíce, horší jsou než pohané. Dále zapovídá obětovati zvířata u stromů a pramenů a varuje před kultem lidí zemřelých a zbožňovávaním duší. Vybízí kněze, aby zakazovali ďábelské písne, které lid v noční době zpívá nad mrtvými, a posměšné žerty, které přitom tropí. Napomíná křesřany, aby proti nemocem dobytka, moru a vlastním chorovám nehledali pomoci u čarodějných mužů a žen, u hadačů, zaklínačů nebo u stromů a pramenů, aby nevěřili v moc věšteb a zaříkávání, amuletů a návazů atd.
Uvedené zprávy historické nabývají doplnění starší i dosavadní tradicí slovanského lidu, velmi bohatou a svěží, která obsahuje hojné přežitky kulturní z dávné minulosti. Jest to velice vydatný pramen slovanského bájesloví, avšek třeba z něho vážiti se střízlivou opatrností, neboř vedle přežitků z doby pohanské jest tu nakupeno také mnoho materiálu z pozdější doby. Povšimnutí zasluhují jmenovitě ty tradice, které mají obopu ve zprávách a svědectvích starších.
Německý kronikář Helmold, který v 12. stol. na cestách s biskupem lubeckým Geroldem poznal z vlastního názoru krajiny Slovanů na Baltu, zvláště Vagriů, Luticů a Obodritů, ve svém díle „Chronica Slavorum“ podává zprávu o velikém počtu model, jimiž jednotlivá města slovanská oplývala, a podrobně líčí bohoslužbu Svantovita v Arkoně na Rujaně.
Stručně a povšechně vypravuje o nábožensktví pohanských Čechů legenda Kristianova, obsahujíci nejstarší dějiny české. Skladatel její svědčí, že staří Čechové oddáni byli modloslužbě, klaněli se sochám bohů a slavili ku poctě jejich hlučné obřady obětní, věříce, že v modlách těch sídlí bůžkové (démonové).
Tyto povšechné údaje doplňuje kronikář Kosmas, který v líčení pohanského starověku řídil se staršími legendami. … klaněli se hájům a stromům nebo kamenům, ctili studánky nebo ohně, obětovali vrchům a chlumům, klaněli se modlám, hluchým a němým, jež si sami udělali a prosili jich, aby dům jejich a je samy chránili.
Až do Břetislava II. udržovaly se v Čechách pohanské obřady a zvyklosti. Proto kníže Břetislav vypudil ze svého království všecky čaroděje, kouzelníky a hadače, vymýtil a ohněm spálil háje nebo stromy, které na mnohých místech ctil prostý lid, zakázal pověrečné obyčeje, které vesničané posud polopohané zachovávali o letnicích v úterý nebo ve středu přinášejíce dárky k pramenům, zabíjeli žertvy a démonům obětovali. Zakázal pohřby, které se stávaly v lesích a na polích, i tryzny, které se konaly dle řádu pohanského na rozcestích jako pro odpočinutí duší. Dále zapověděl hry bezbožné, které nad mrtvými provozovali, na stíny mrtvých volajíce a škrabošky majíce na tvářích.
Na zbytky pohanských zvyklostí v Čechách naráží se též v zápisníku biskupa pražského 12. stol., obyčejně zvaném „Homiliář opatovický“. Skladatel jeho zmiňuje se o pohanské víře ctíti slunce, mněsích a hvězdy, řeky a ohně, hory a stromy, jakož prý dosud mnozí pohané činí a přemnozí také v této naší zemi klanějí se bůžkům a toliko jméno křesřanské majíce, horší jsou než pohané. Dále zapovídá obětovati zvířata u stromů a pramenů a varuje před kultem lidí zemřelých a zbožňovávaním duší. Vybízí kněze, aby zakazovali ďábelské písne, které lid v noční době zpívá nad mrtvými, a posměšné žerty, které přitom tropí. Napomíná křesřany, aby proti nemocem dobytka, moru a vlastním chorovám nehledali pomoci u čarodějných mužů a žen, u hadačů, zaklínačů nebo u stromů a pramenů, aby nevěřili v moc věšteb a zaříkávání, amuletů a návazů atd.
Uvedené zprávy historické nabývají doplnění starší i dosavadní tradicí slovanského lidu, velmi bohatou a svěží, která obsahuje hojné přežitky kulturní z dávné minulosti. Jest to velice vydatný pramen slovanského bájesloví, avšek třeba z něho vážiti se střízlivou opatrností, neboř vedle přežitků z doby pohanské jest tu nakupeno také mnoho materiálu z pozdější doby. Povšimnutí zasluhují jmenovitě ty tradice, které mají obopu ve zprávách a svědectvích starších.
16.03.2008