Divoký národ
Ať již lidé o nedělích v kostele zpívali cokoliv, při práci na poli a v lese čas od času viděli nebo potkali „divé lidi“. Anebo si to pouze namlouvali?Z každého století je možné sebrat různé příběhy, písně a zprávy třesoucích se očitých svědků, zmiňující satyry, fauny, elfy, nymfy a trpaslíky. A samozřejmě také dryády stromů. Nejpozoruhodnějším na tom je skutečnost, že, ačkoliv takovéto zprávy bývají většinou velmi lokální a velmi osobní, absolutně si neprotiřečí.
Místo toho byly ty stejné bytosti jiného světa neustále popisovány, od Irska po Rusko a Řecko, od Skandinávie po Španělsko, Itálii a v Turecku, nezávisle na sobě a po období 2800 let (počítáno od Homérových spisů z 9. předkřesťanského století). Pasáčci a vesničtí blázni ze Skotska, Bavorska nebo Polska 15. nebo 19. století mohli asi jen těžko znát řeckou literaturu a starogermánské mýty anebo se něco dozvídat jedni od druhých, a přesto všichni vyprávěli stejné příhody.
Např. faunové (tedy všechny druhy malých, chundelatých lesních duchů) byli popisováni vždy jako podobní lidem s výraznými kozími atributy (srst, rohy, kopyta). Jestliže to všechno byla fantazie a příběhy sloužící k tomu, aby se děti dostaly brzy do postele, proč poté nikdo „nevymyslel“ fauna s ovčí srstí, mutanty volů či obrovské slepice?
Ale ve folkloru a také v mýtech mají zvířata v psychologickém vesmíru své pevné pozice. Psi vždy střeží vchod do podzemí, koně jsou vždy ve spojení s mocí, ať již mají křídla, či nikoliv.
Divocí lidé nejsou fyzičtí. Přesto jako éterické energie s jiskrou vědomí mohou viditelní být pro lidi, kteří jsou dostatečně senzitivní. Viditelné zjevení je ovlivňováno z obou stran, jak ze strany „osobního vkusu“ elementárního ducha, tak také ze strany duchovního horizontu člověka.
C. G. Jung dal příklad křesťana, který se setká se silným energetickým polem léčivé síly a v důsledku toho bude mít s nejvyšší pravděpodobností vizi Ježíše Krista, zatímco buddhista bude ve stejné situaci vnímat spíše buddhistické výjevy. A my tak můžeme přidat, že jelikož vize energií plodnosti přírody před vesničany vznikaly většinou překvapivě a často jen stěží bývala ze strany lidí ve hře nějaká očekávaní, mohly mnohé viditelné formy vypadat tak, jak to druhá strana chtěla. To by mohlo objasnit také skutečnost, proč se všechny tyto zprávy navzájem tolik podobají.
Jeden velmi živý popis ducha vegetace, neboli „vládce lesa“ pochází z ruské tradice. Lješi (z rus. Ljes, pol. las, „les“) je měničm podob a skutečným šibalem, obecně popisovaný jako lidské podoby, avšak s kozími rohy, ušima a nohama, prsty, končícimi pařáty a po celém těle pokryty chundelatou srstí, jež občas vypadá jakoby zelenkavé barvy. Jeho zelené oči často vyvěrají téměř z jeskyň, má husté obočí a dlouhý, zelený vous. Je strážcem všech ptáků a zvířat lesa a migrace hrabošů polních, veverek nebo srnců probíhají pod jeho vedením.
Nevrhá žádný stín. Když kráčí lesem, dosahuje jeho hlava výšky nejvyšších stromů, na okraji lesa je malým trpaslíkem, ne větší než tráva kolem něho. Žárlivě střeží své území a sám se nikdy nevydává na území sousedních Lješů (stejně jako v případě Pana je jednoznačné rozlišení mezi tím Lješem a Lješi prakticky nemožné). Každý říjen musí všichni Lješi zmizet nebo na čas zemřít. Na jaře jsou pak zase zpátky, obzvláště divocí a někdy dokonce nebezpeční.
Ačkoliv je Lješi celkem vzato dobro myslný, má zchytralý smysl pro humor. Miluje, když může lidi zavést špatným směrem, dokonce i do těžko schůdných močálů, či do ostružinového houští. Lovci nebo dřevorubci bývali někdy ulechtáni k smrti, říkají prameny, ale ten, kdo přišel pouze sbírat bobule nebo houby, býval zpravidla zase propuštěn. Zejména ten, kdo znal trik, jak Lješimu uniknout“ musel se posadit pod strom, převléci si oblečení naruby a – což je obzvláště důležité, neboť tak i sám Lješi někdy činí – nazout si levou botu na pravou nohu a naopak.
Aby se Lješi přivolal, musel se člověk postavit na pařez, podívat na východ, sklonit se tak, aby viděl mezi vlastníma nohama, a zvolat „Strýčku Lješi, zjev se! Ne jako šedý vlk, ne jako černý havran, ne jako hořící oheň, nýbrž jako mně rovný!“ Listí osiky nato začne šustit a brzy poté by se měl zjevit Lješi. Některé legendy mu dávají ženu, Lišunku a děti, Lišunky. Všechny vymýšlí neustále nějaká čtveráctví. A přirozeně někdy loupí také lidské děti.
V ruském folkloru se objevuje také vztah mezi větrem a stromy. Říká se, že se Lješi zjevuje ve větru, bouři a za špatného počasí. A když podniká procházku svým lesem, tak les duní a stromy se třesou.
Např. faunové (tedy všechny druhy malých, chundelatých lesních duchů) byli popisováni vždy jako podobní lidem s výraznými kozími atributy (srst, rohy, kopyta). Jestliže to všechno byla fantazie a příběhy sloužící k tomu, aby se děti dostaly brzy do postele, proč poté nikdo „nevymyslel“ fauna s ovčí srstí, mutanty volů či obrovské slepice?
Ale ve folkloru a také v mýtech mají zvířata v psychologickém vesmíru své pevné pozice. Psi vždy střeží vchod do podzemí, koně jsou vždy ve spojení s mocí, ať již mají křídla, či nikoliv.
Divocí lidé nejsou fyzičtí. Přesto jako éterické energie s jiskrou vědomí mohou viditelní být pro lidi, kteří jsou dostatečně senzitivní. Viditelné zjevení je ovlivňováno z obou stran, jak ze strany „osobního vkusu“ elementárního ducha, tak také ze strany duchovního horizontu člověka.
C. G. Jung dal příklad křesťana, který se setká se silným energetickým polem léčivé síly a v důsledku toho bude mít s nejvyšší pravděpodobností vizi Ježíše Krista, zatímco buddhista bude ve stejné situaci vnímat spíše buddhistické výjevy. A my tak můžeme přidat, že jelikož vize energií plodnosti přírody před vesničany vznikaly většinou překvapivě a často jen stěží bývala ze strany lidí ve hře nějaká očekávaní, mohly mnohé viditelné formy vypadat tak, jak to druhá strana chtěla. To by mohlo objasnit také skutečnost, proč se všechny tyto zprávy navzájem tolik podobají.
Jeden velmi živý popis ducha vegetace, neboli „vládce lesa“ pochází z ruské tradice. Lješi (z rus. Ljes, pol. las, „les“) je měničm podob a skutečným šibalem, obecně popisovaný jako lidské podoby, avšak s kozími rohy, ušima a nohama, prsty, končícimi pařáty a po celém těle pokryty chundelatou srstí, jež občas vypadá jakoby zelenkavé barvy. Jeho zelené oči často vyvěrají téměř z jeskyň, má husté obočí a dlouhý, zelený vous. Je strážcem všech ptáků a zvířat lesa a migrace hrabošů polních, veverek nebo srnců probíhají pod jeho vedením.
Nevrhá žádný stín. Když kráčí lesem, dosahuje jeho hlava výšky nejvyšších stromů, na okraji lesa je malým trpaslíkem, ne větší než tráva kolem něho. Žárlivě střeží své území a sám se nikdy nevydává na území sousedních Lješů (stejně jako v případě Pana je jednoznačné rozlišení mezi tím Lješem a Lješi prakticky nemožné). Každý říjen musí všichni Lješi zmizet nebo na čas zemřít. Na jaře jsou pak zase zpátky, obzvláště divocí a někdy dokonce nebezpeční.
Ačkoliv je Lješi celkem vzato dobro myslný, má zchytralý smysl pro humor. Miluje, když může lidi zavést špatným směrem, dokonce i do těžko schůdných močálů, či do ostružinového houští. Lovci nebo dřevorubci bývali někdy ulechtáni k smrti, říkají prameny, ale ten, kdo přišel pouze sbírat bobule nebo houby, býval zpravidla zase propuštěn. Zejména ten, kdo znal trik, jak Lješimu uniknout“ musel se posadit pod strom, převléci si oblečení naruby a – což je obzvláště důležité, neboť tak i sám Lješi někdy činí – nazout si levou botu na pravou nohu a naopak.
Aby se Lješi přivolal, musel se člověk postavit na pařez, podívat na východ, sklonit se tak, aby viděl mezi vlastníma nohama, a zvolat „Strýčku Lješi, zjev se! Ne jako šedý vlk, ne jako černý havran, ne jako hořící oheň, nýbrž jako mně rovný!“ Listí osiky nato začne šustit a brzy poté by se měl zjevit Lješi. Některé legendy mu dávají ženu, Lišunku a děti, Lišunky. Všechny vymýšlí neustále nějaká čtveráctví. A přirozeně někdy loupí také lidské děti.
V ruském folkloru se objevuje také vztah mezi větrem a stromy. Říká se, že se Lješi zjevuje ve větru, bouři a za špatného počasí. A když podniká procházku svým lesem, tak les duní a stromy se třesou.
31.01.2009