Lékař léčí, příroda uzdravuje
„Soudím, že pánbůh, stvořiv člověka, poněkud přecenil své možnosti …“ prohlásil kdysi Oskard Wilde.
Vůči výroku anglického dramatika můžeme mít výhrady, avšak jen proto, že půvabný biblický příběh o Adamovi, kterého Stvořitel uplácal z hlíny, neberou dnes již vážně ani důvěřivá decka.
Jinak je člověk vskutku tvorem zapeklitě složitým, však je také pánem tvorstva. Asi proto dala příroda lidskému tělu do vínku nejvyšší dokonalost a zakódovala v něm tolik podivuhodných záhad, že dá lékařům sakramentskou práci se v nich vyznat.
A tak po celá tisíciletí mužové vědy hledají, odhalují skrytá tajemství, mýlí se a znovu přibližují k pravdě. Poznatky o zákonitostech života, nemocí a smrti navršují do jakési gigantické pyramidy. Je už hodně vysoká, ale přesto je její vrchol dosud v nedohlednu.
Některý lékař přispěje jenom zrnkem písku, jiný oblázkem a spousty bezejmenných přiloží jen ruce k dílu. Objev hodný celého kvádru se podaří tak za desítky let; v tech nejstarších dobách to trvalo i několik století.
Nejsem zastáncem přírodní léčby ani nechci stavět přírodu nad všechny lékaře. Vůbec nezáleží na tom, jak nazveme tkáňové dýchání, krvetvorbu, výměnu látek, imunitní reakce a spoustu dalších moudrých pochodů v organismu. Jsou to však funkce vrozené, určené geneticky nebo chcete-li od přírody. Geneticky dané mechanismy chrání živoucí organismus proti infekcím, chladu, krvácení a pohříchu někdy i vůči počínání lékařovu. Buňky lidského těla se neustále obnovují; staré zanikají a jsou nahrazovány zbrusu novými.
Jedině díky této nezměrné regenerační schopnosti organismu mohou chirurgové vůbec operovat. K čemu by byla virtuózně provedená resekce žaludku, kdyby se okraje řezu nezhojily a stěna břišní držela pohromadě jen pomocí stehů? Bez přirozené regenerace by se neoloupala ani kůže spálená při opalování. Zlomeniny by nesrůstaly, nadosmrti by nás hyzdily pubertální pupínky a i po říznutí při holení by člověk mohl vykrvácet.
Naštěstí je všechno jinak.
Lidský organismus představuje vskutku mistrovské dílo přírody. Jsme natolik důmyslně složití, že celá historie medicíny představuje jen postupné pronikání člověka do tajů vlastního těla. Lékař mnohdy skutečně ani tolik neléčí, jako jen pomáhá tělu povzbudit jeho přirozené obranné síly. Jakkoliv je toto konstatování pro lékaře deprimující, je třeba je respektovat.
A tak po celá tisíciletí mužové vědy hledají, odhalují skrytá tajemství, mýlí se a znovu přibližují k pravdě. Poznatky o zákonitostech života, nemocí a smrti navršují do jakési gigantické pyramidy. Je už hodně vysoká, ale přesto je její vrchol dosud v nedohlednu.
Některý lékař přispěje jenom zrnkem písku, jiný oblázkem a spousty bezejmenných přiloží jen ruce k dílu. Objev hodný celého kvádru se podaří tak za desítky let; v tech nejstarších dobách to trvalo i několik století.
Nejsem zastáncem přírodní léčby ani nechci stavět přírodu nad všechny lékaře. Vůbec nezáleží na tom, jak nazveme tkáňové dýchání, krvetvorbu, výměnu látek, imunitní reakce a spoustu dalších moudrých pochodů v organismu. Jsou to však funkce vrozené, určené geneticky nebo chcete-li od přírody. Geneticky dané mechanismy chrání živoucí organismus proti infekcím, chladu, krvácení a pohříchu někdy i vůči počínání lékařovu. Buňky lidského těla se neustále obnovují; staré zanikají a jsou nahrazovány zbrusu novými.
Jedině díky této nezměrné regenerační schopnosti organismu mohou chirurgové vůbec operovat. K čemu by byla virtuózně provedená resekce žaludku, kdyby se okraje řezu nezhojily a stěna břišní držela pohromadě jen pomocí stehů? Bez přirozené regenerace by se neoloupala ani kůže spálená při opalování. Zlomeniny by nesrůstaly, nadosmrti by nás hyzdily pubertální pupínky a i po říznutí při holení by člověk mohl vykrvácet.
Naštěstí je všechno jinak.
Lidský organismus představuje vskutku mistrovské dílo přírody. Jsme natolik důmyslně složití, že celá historie medicíny představuje jen postupné pronikání člověka do tajů vlastního těla. Lékař mnohdy skutečně ani tolik neléčí, jako jen pomáhá tělu povzbudit jeho přirozené obranné síly. Jakkoliv je toto konstatování pro lékaře deprimující, je třeba je respektovat.
02.01.2010