Spolehlivý návod, jak postupně rozložit malý stát
Maďarský parlament se chystá novelizovat zákon (prijatý 26.05.2010), podle kterého by Maďarům žijícím v zahraničí bylo umožněno dvojí občanství. Zákon vyhlíží nevinně, a pokud by jej někdo kritizoval, dá se mu oponovat tím, že podobné zákony již existují v jiných zemích, a že nejde o nic špatného. Jistě, záleží ovšem na tom, jak se to vezme. Proč by například Maďar žijící na Slovensku nemohl mít vedle slovenského také maďarský pas? Když se to pojme takto izolovaně, tak každá námitka vypadá ihned zlovolně.
Jenže tyhle věci se právě izolovaně brát nesmějí. Představují ve skutečnosti pouze začátek procesu, který bývá zpravidla nevyhnutelný a nezadržitelný. Vůbec nejde o zvýšení práv národnostních menšin žijících mimo území některého státu, ale skutečně vždy a za všech okolností o pečlivě promyšlený postup vůči zemi, v níž menšina existuje. Té se mnohdy neděje nic zlého, často právě naopak, přesto se problém odněkud vynoří, nabobtná a žije vlastním nezadržitelným způsobem. Připomíná spíše živelní katastrofu než dílo lidského myšlení.
Co je zapotřebí k tomu, aby problém vznikl? Především musí na území některého státu žít národnostní menšina, která na rozsáhlejším teritoriu několika regionů získá majoritní pozici,
dokonce i vůči národu, který je v zemi ve státotvorném postavení a má všude jinde výraznou početní převahu. Na daném území o ni však z různých důvodů postupně, často po dlouhém vývoji, přijde.
Další dobrou – byť ne nezbytnou - podmínkou pro vznik problému je, aby region, ve kterém má menšina majoritu, ležel v těsné blízkosti státu, který „útisk svých lidí“ starostlivě sleduje a nepřeje si nic jiného, než je ochránit před zlovůlí utiskovatelů. Hesla, pod kterými se zdánlivá péče o příslušníky národnostních menšin odehrává, jsou stále stejná. Nedostatek vyšších a odborných škol, absence nápisů v mateřské řeči, nutnost používat v úředním styku majoritní jazyk, málo novin, málo časopisů, málo knih, málo státních dotací, málo regionálních dotací, údajné potlačování kulturních aktivit a ještě pár dalších. Většinou je to pravda jen zčásti, nebo vůbec. Privilegia, jimiž si majoritní národ menšiny předchází, se nezmiňují. Pokrok v této oblasti je přehlížen, dosažené úspěchy nestojí za řeč.
Tato optika vzniká paralelně s přečíslením většinového národa národnostní menšinou na daném území. Je to vlastně proces fyzikální a matematický. Dokonce připomíná dialektický zákon o změně kvantity v jinou kvalitu.
Důležité je, že se s tím procesem nedá nic moc dělat, neboť se vždy bezpečně utrhne z řetězu. Jeho pravidla jsou jednoduchá a jen ve dvacátém století se zopakovala na několika místech Evropy způsobem, který připomíná buďto opisování ve škole nebo ukazuje na společného projektanta. Národ, který je tímto procesem ve svém vlastním státě dotčen, reaguje podle své vlastní úrovně. Je-li také alespoň lehounce nacionalistický, pak konflikt – k maximální spokojenosti provokatérů – akceleruje velice rychle. Příkladem je například Kosovo. To se v období jugoslávské federace – ovšem před příchodem Miloševiće, který se rozhodl „zachránit“ Kosovo brutální silou – těšilo takové míře autonomie, že k úplné samostatnosti chyběl, obrazně řečeno, jediný milimetr. Přesto byli kosovští Albánci krajně nespokojeni.
Důvod je prostý. Ono totiž vůbec nejde o skutečná práva menšin. To jsou téměř ve všech případech pouhé záminky směřující k vyprovokování státotvorného národa k represím, které pak přejdou ve zdánlivě legální odboj vůči utiskovatelům. Přesně tento scénář uplatnil Konrád Henlein ve třicátých letech minulého století v Československu a velmi podobně postupovali i Albánci v Kosovu, jejichž jediným programem byla Velká Albánie a Jugoslávie nejenže nemohla jejich nároky nikdy uspokojit, ale ani nesměla. Pro nacionalisty nemůže být horšího výsledku, než když jsou vrchovatě splněny jejich požadavky. Musí si okamžitě vymyslet nové požadavky, až vyhodí na stůl tak vrcholnou nehoráznost, že i ten nejtrpělivější národ nakonec udělá to, co chtějí. Tedy se nechá vyprovokovat k neuváženému a represivnímu jednání. To je skutečný a jediný cíl nacionalistů. A pokud tito nacionalisté získají na svou stranu hlavní světová média, pak nakonec vypadají jako oběti a
bojovníci za nezávislost. Toto jsou ale extrémní případy, jaké se snad už nikdy, alespoň v Evropě, nebudou opakovat, byť je „úspěch“ Kosova v podstatě legalizoval a historicky rehabilitoval.
Většinový národ ale nemusí být nutně „také“ nacionalistický. Může se dokonce jednat o velice rozumný, tolerantní, vstřícný a vysoce demokratický národ. Přesto mu to v jednání s majoritní menšinou a s jejími ochránci v zahraničí není vůbec nic platné. Taková rozumná a smířlivá centrální vláda snáší menšině modré z nebe, ale vděku se nedočká. Političtí zástupci minority vždy jen ohrnou nos a zabručí: „No dobrá, tak to jste splnili. Ale nemyslete si, že to stačí.“ Samozřejmě, že nestačí. Nikdy nebude stačit. O práva menšin nejde. O co jde, to je odtržení území od postiženého státu. Když to nejde – jako v Evropské unii – de iure, pak to musí jít alespoň de facto.
Národnostní situace v regionech, ve kterých menšina dosáhla většiny má své psychologické aspekty. Představme si, že se v části některého státu po nějaké době nedomluvíte úředním jazykem, neboť jej naprostá většina tamních obyvatel ignoruje jako vnucovanou cizotu. Tohle území v podstatě už v ničem nepřipomíná ostatní části státu. Obyvatelstvo, které v něm žije, si poměrně logicky a bez zlé vůle začne klást triviální otázku: „Proč máme patřit k těm, co mluví jinou řečí, když máme mnohem blíž k národu, který má svůj vlastní stát? Proč bychom se neměli stát součástí právě toho státu, a s těmi tady se rozloučit?“
Tyhle argumenty se těžko vyvracejí, a také je těžké se zlobit na lidi, kteří k podobným závěrům dojdou. Smutné je, že do konfliktu spadne devadesát procent lidí v podstatě úplně nevinně. Nacionalisté, kteří se rozeštváváním národnostních sporů výtečně realizují, a často i dobře živí, pohotově sáhnou do historie, aby dokázali, že dotčené území vlastně vždy patřilo jinam, čehož důkazem je i jeho současné osídlení. Tyhle účelové ponory do dějin jsou v Evropě zvláště stupidní, neboť podle takovéto filozofie by Maďaři měli uvolnit zemi potomkům Langobardů nebo i Moravanů a Češi by měli pozvat pod Říp dědice Markomanů nebo ještě raději současné Bretonce, Velšany a Basky, snad to příbuzné Bójů. Němci by se rozhodně měli stáhnout daleko od Baltu a vyklidit Rujánu, Usedom, a také obojí Lužici. Podle této logiky by v podstatě všem evropským národům rychle zmrzl úsměv na rtech a nestačily by balit kufry. Snad s výjimkou Řeků, kteří jsou ve své domovině už tak dlouho, že jim jejich právo může upírat jen opravdově hnidopišský badatel v oboru pohybů starověkých národů.
Dokud bude Maďarsko se Slovenskem sdílet společnou střechu Evropské unie, nemůže vůči svému sousedu vznášet žádné územní nároky. Tuhle hru Evropská unie – a tisíceré díky za to!– netrpí. Chráněna je dokonce i Vojvodina, neboť také Srbsko je potenciálním členem Unie. Ovšem na druhé straně nemůže nic zabránit tomu, aby zkrátka podstatná část slovenského či srbského nebo rumunského území nezačaly připomínat Maďarsko natolik, že příslušnost k jinému státu bude už ryze formální. Menšiny lze pod nevinnými hesly postupně vybavovat vším, až se jejich příslušníci stanou plnoprávnými občany jiného státu, i s volebním právem. Pak nastane otázka, co dál? Národy mají, na rozdíl od jednotlivců, dlouhé
životy, takže si mohou počkat na vhodnou dobu. Nikde není řečeno, že Evropská unie bude věčně vypadat tak, jak vypadá dnes a bude se řídit stejnými chvályhodnými zásadami. Budoucnost je nejistá, pravil jistý klasik.
Zdroj: http://www.blisty.cz/art/52536.html
Co je zapotřebí k tomu, aby problém vznikl? Především musí na území některého státu žít národnostní menšina, která na rozsáhlejším teritoriu několika regionů získá majoritní pozici,
dokonce i vůči národu, který je v zemi ve státotvorném postavení a má všude jinde výraznou početní převahu. Na daném území o ni však z různých důvodů postupně, často po dlouhém vývoji, přijde.
Další dobrou – byť ne nezbytnou - podmínkou pro vznik problému je, aby region, ve kterém má menšina majoritu, ležel v těsné blízkosti státu, který „útisk svých lidí“ starostlivě sleduje a nepřeje si nic jiného, než je ochránit před zlovůlí utiskovatelů. Hesla, pod kterými se zdánlivá péče o příslušníky národnostních menšin odehrává, jsou stále stejná. Nedostatek vyšších a odborných škol, absence nápisů v mateřské řeči, nutnost používat v úředním styku majoritní jazyk, málo novin, málo časopisů, málo knih, málo státních dotací, málo regionálních dotací, údajné potlačování kulturních aktivit a ještě pár dalších. Většinou je to pravda jen zčásti, nebo vůbec. Privilegia, jimiž si majoritní národ menšiny předchází, se nezmiňují. Pokrok v této oblasti je přehlížen, dosažené úspěchy nestojí za řeč.
Tato optika vzniká paralelně s přečíslením většinového národa národnostní menšinou na daném území. Je to vlastně proces fyzikální a matematický. Dokonce připomíná dialektický zákon o změně kvantity v jinou kvalitu.
Důležité je, že se s tím procesem nedá nic moc dělat, neboť se vždy bezpečně utrhne z řetězu. Jeho pravidla jsou jednoduchá a jen ve dvacátém století se zopakovala na několika místech Evropy způsobem, který připomíná buďto opisování ve škole nebo ukazuje na společného projektanta. Národ, který je tímto procesem ve svém vlastním státě dotčen, reaguje podle své vlastní úrovně. Je-li také alespoň lehounce nacionalistický, pak konflikt – k maximální spokojenosti provokatérů – akceleruje velice rychle. Příkladem je například Kosovo. To se v období jugoslávské federace – ovšem před příchodem Miloševiće, který se rozhodl „zachránit“ Kosovo brutální silou – těšilo takové míře autonomie, že k úplné samostatnosti chyběl, obrazně řečeno, jediný milimetr. Přesto byli kosovští Albánci krajně nespokojeni.
Důvod je prostý. Ono totiž vůbec nejde o skutečná práva menšin. To jsou téměř ve všech případech pouhé záminky směřující k vyprovokování státotvorného národa k represím, které pak přejdou ve zdánlivě legální odboj vůči utiskovatelům. Přesně tento scénář uplatnil Konrád Henlein ve třicátých letech minulého století v Československu a velmi podobně postupovali i Albánci v Kosovu, jejichž jediným programem byla Velká Albánie a Jugoslávie nejenže nemohla jejich nároky nikdy uspokojit, ale ani nesměla. Pro nacionalisty nemůže být horšího výsledku, než když jsou vrchovatě splněny jejich požadavky. Musí si okamžitě vymyslet nové požadavky, až vyhodí na stůl tak vrcholnou nehoráznost, že i ten nejtrpělivější národ nakonec udělá to, co chtějí. Tedy se nechá vyprovokovat k neuváženému a represivnímu jednání. To je skutečný a jediný cíl nacionalistů. A pokud tito nacionalisté získají na svou stranu hlavní světová média, pak nakonec vypadají jako oběti a
bojovníci za nezávislost. Toto jsou ale extrémní případy, jaké se snad už nikdy, alespoň v Evropě, nebudou opakovat, byť je „úspěch“ Kosova v podstatě legalizoval a historicky rehabilitoval.
Většinový národ ale nemusí být nutně „také“ nacionalistický. Může se dokonce jednat o velice rozumný, tolerantní, vstřícný a vysoce demokratický národ. Přesto mu to v jednání s majoritní menšinou a s jejími ochránci v zahraničí není vůbec nic platné. Taková rozumná a smířlivá centrální vláda snáší menšině modré z nebe, ale vděku se nedočká. Političtí zástupci minority vždy jen ohrnou nos a zabručí: „No dobrá, tak to jste splnili. Ale nemyslete si, že to stačí.“ Samozřejmě, že nestačí. Nikdy nebude stačit. O práva menšin nejde. O co jde, to je odtržení území od postiženého státu. Když to nejde – jako v Evropské unii – de iure, pak to musí jít alespoň de facto.
Národnostní situace v regionech, ve kterých menšina dosáhla většiny má své psychologické aspekty. Představme si, že se v části některého státu po nějaké době nedomluvíte úředním jazykem, neboť jej naprostá většina tamních obyvatel ignoruje jako vnucovanou cizotu. Tohle území v podstatě už v ničem nepřipomíná ostatní části státu. Obyvatelstvo, které v něm žije, si poměrně logicky a bez zlé vůle začne klást triviální otázku: „Proč máme patřit k těm, co mluví jinou řečí, když máme mnohem blíž k národu, který má svůj vlastní stát? Proč bychom se neměli stát součástí právě toho státu, a s těmi tady se rozloučit?“
Tyhle argumenty se těžko vyvracejí, a také je těžké se zlobit na lidi, kteří k podobným závěrům dojdou. Smutné je, že do konfliktu spadne devadesát procent lidí v podstatě úplně nevinně. Nacionalisté, kteří se rozeštváváním národnostních sporů výtečně realizují, a často i dobře živí, pohotově sáhnou do historie, aby dokázali, že dotčené území vlastně vždy patřilo jinam, čehož důkazem je i jeho současné osídlení. Tyhle účelové ponory do dějin jsou v Evropě zvláště stupidní, neboť podle takovéto filozofie by Maďaři měli uvolnit zemi potomkům Langobardů nebo i Moravanů a Češi by měli pozvat pod Říp dědice Markomanů nebo ještě raději současné Bretonce, Velšany a Basky, snad to příbuzné Bójů. Němci by se rozhodně měli stáhnout daleko od Baltu a vyklidit Rujánu, Usedom, a také obojí Lužici. Podle této logiky by v podstatě všem evropským národům rychle zmrzl úsměv na rtech a nestačily by balit kufry. Snad s výjimkou Řeků, kteří jsou ve své domovině už tak dlouho, že jim jejich právo může upírat jen opravdově hnidopišský badatel v oboru pohybů starověkých národů.
Dokud bude Maďarsko se Slovenskem sdílet společnou střechu Evropské unie, nemůže vůči svému sousedu vznášet žádné územní nároky. Tuhle hru Evropská unie – a tisíceré díky za to!– netrpí. Chráněna je dokonce i Vojvodina, neboť také Srbsko je potenciálním členem Unie. Ovšem na druhé straně nemůže nic zabránit tomu, aby zkrátka podstatná část slovenského či srbského nebo rumunského území nezačaly připomínat Maďarsko natolik, že příslušnost k jinému státu bude už ryze formální. Menšiny lze pod nevinnými hesly postupně vybavovat vším, až se jejich příslušníci stanou plnoprávnými občany jiného státu, i s volebním právem. Pak nastane otázka, co dál? Národy mají, na rozdíl od jednotlivců, dlouhé
životy, takže si mohou počkat na vhodnou dobu. Nikde není řečeno, že Evropská unie bude věčně vypadat tak, jak vypadá dnes a bude se řídit stejnými chvályhodnými zásadami. Budoucnost je nejistá, pravil jistý klasik.
Zdroj: http://www.blisty.cz/art/52536.html
26.05.2010