Nová válka proti terorizmu.

Nesouhlasíte-li s těmito dvěma předpoklady, pak to, co budu říkat, nebude adresováno vám. Akceptujeme-li naopak tyto předpoklady, pak vyvstává několik otázek, úzce souvisejících otázek, které si zaslouží hlubší zamyšlení.
(…) Budu vám vděčný, když se v diskusi pustíte dál - neváhejte přijít s dalšími otázkami. Tyto napadají jako nejvýznamnější mě, ale vy si pochopitelně můžete vybrat i jiné.

Co je to Válka proti terorismu?
Pojďme tedy na třetí otázku: co je to válka proti terorismu? V souvislosti s ní se dotkneme i vedlejší otázky - co je to terorismus? Válka proti terorismu se na vysokých místech popisuje jako boj proti moru, rakovině, kterou šíří barbaři, "zvrácení oponenti samotné civilizace". Já to také tak cítím. Slova, která jsem právě citoval, však náhodou pocházejí z doby před 20 lety. Jsou to slova prezidenta Reagana a jeho ministra zahraničních věcí. Reaganova administrativa nastoupila do úřadu před 20 lety a vyhlásila, že jádrem naší zahraniční politiky bude válka proti mezinárodnímu terorismu… přičemž jej popisovala právě tak, jak už jsem se zmínil. A tato válka jádrem naší zahraniční politiky skutečně byla. Reaganova administrativa na tento mor šířený zvrácenými oponenty samotné civilizace odpověděla vytvořením výjimečné mezinárodní teroristické sítě zcela bezprecedentního měřítka, která páchala masivní zvěrstva po celém světě (zčásti poblíž amerického území, ale nejen tam). Nebudu ten seznam procházet, jste vzdělaní lidé, takže jsem si jistý, že jste se o tom učili na střední škole. (smích)

Reaganova americká válka proti Nikarague
Zmíním však jeden případ, který je zcela nekontroverzní, takže bychom se o něm ani nemuseli dohadovat. Není kontroverzní díky rozsudkům nejvyšších mezinárodních autorit: Mezinárodního soudního dvoru, Světového soudu a Rady bezpečnosti OSN. Tento případ tedy není sporný minimálně pro ty lidi, kteří se alespoň trochu zajímají o mezinárodní právo, lidská práva, spravedlnost a další podobné věci.
Tento příklad je rovněž velmi relevantní, protože nabízí precedens, jak má stát dbalý práva reagovat…vlastně jak reagoval na mezinárodní terorismus, který byl ještě extrémnější než události z 11. září. Hovořím o Reaganově americké válce proti Nikaragui, která po sobě zanechala desetitisíce mrtvých a vypleněnou zemi - možná tak, že už se z toho nikdy nevzpamatuje.

Odpověď Nikaragui
Nikaragua opravdu odpověděla. Neodpověděla shazováním bomb na Washington. Odpověděla tím, že se odebrala ke Světovému soudu a předložila případ. Se shromažďováním důkazů nebyl problém. Světový soud jeji kauzu přijal, rozhodl v její prospěch, odsoudil to, co nazval “nezákonným používáním síly” (což je jen jiné slovo pro mezinárodní terorismus) ze strany Spojených států, nařídil Spojeným státům, aby s tím zločinem přestaly a zaplatily masivní reparace.
Spojené státy samozřejmě rozhodnutí soudu s naprostým opovržením odmítly a oznámily, že se jeho jurisdikci nadále nebudou podřizovat. Nikaragua se obrátila na Radu bezpečnosti OSN, která chtěla přijmout rezoluci vyzývající všechny státy, aby dodržovaly mezinárodní právo. Nikdo nebyl jmenován, ale všichni chápali. Spojené státy rezoluci vetovaly. Teď jsou jedinou zemí, která byla jak odsouzena Světovým soudem za mezinárodní terorismus, tak vetovala rezoluci Rady bezpečnosti vyzývající státy, aby se řídily mezinárodním právem. Nikaragua kauzu přenesla do Valného shromáždění, kde technicky žádné veto neplatí, kde se však negativní hlas USA vetu rovná. Shromáždění schválilo podobnou rezoluci - a proti byly jen Spojené státy, Izrael a El Salvador. Příští rok se to opakovalo a tentokrát získaly Spojené státy pro svou věc jen Izrael, takže to znamenalo, že proti dodržování mezinárodního práva se postavily dva hlasy. V této chvíli už Nikaragua nemohla dělat nic zákonného. Vyčerpala všechna opatření. Ta ale ve světě, kde vládne síla, nefungují.
Tento případ sice není sporný, také však rozhodně není tím nejextrémnějším. Budeme-li se ptát “Kolik toho o tom všem víme? Jak moc o tom mluvíme? Kolik se toho o tom učíme ve škole? Kolik se toho všeho objeví na titulních stránkách?”, budeme moci více nahlédnout do své vlastní kultury a společnosti.

A to je jen začátek.
Spojené státy odpověděly na chování Světového soudu a Rady bezpečnosti okamžitou a velmi rychlou eskalací války, což bylo náhodou oboustranné rozhodnutí. Změnily se i podmínky této války. Poprvé se dávaly oficiální rozkazy teroristické armádě, aby útočila na tzv. “měkké terče”, což znamená bezbranné civilní terče, a aby se držela dál od nikaragujské armády. Realizovat se to dalo, protože Spojené státy měly naprostou kontrolu nad vzdušným prostorem nad Nikaraguou a žoldnéřská armáda byla zásobována vyspělým komunikačním vybavením. Nebyla to gerilová armáda v normálním smyslu slova a mohla dostávat instrukce ohledně rozmístění jednotek nikaragujské armády, takže mohla útočit na zemědělské kolektivy, zdravotní střediska a tak dále… Na měkké terče. A to beztrestně. Takové byly oficiální rozkazy.

Jaké byly reakce?
Reagovalo se na to. Levicově liberální názor tuto politiku považoval za rozumnou. Michael Kinsley, který v mainstreamové diskusi reprezentuje levici, napsal článek, v němž řekl, že bychom tuto politiku neměli příliš zbrkle kritizovat tak, jako to právě udělala organizace Human Rights Watch. Řekl, že “rozumná politika” musí “projít testem analýzy cena - přínos” – to jest, teď cituji, analýza “množství krve a bídy, které se tam jednou stranou naleje, a pravděpodobnosti, že z toho na druhém konci vzejde demokracie”. Demokracie tak, jak tento pojem chápou USA a jak jej názorně dokládají okolní země. Povšimněte si, že se považuje za axiom, že právo provádět tuto analýzu a pak, pokud projde jejich testy, tento projekt realizovat, mají Spojené státy, elity Spojených států.
A projekt jejich testy opravdu prošel. Fungovalo to. Když Nikaragua konečně podlehla útoku supervelmoci, komentátoři otevřeně a radostně velebili úspěch použitých metod a přesně je popsali. Takže ocituji Time Magazine, abych vybral jeden příklad. Oslavovali úspěch použitých metod: “obrátit ekonomiku v trosky a vést dlouhou a vražednou zprostředkovanou válku, dokud vyčerpaní místní obyvatelé sami nesvrhnou nechtěnou vládu", přičemž náklady pro nás budou “minimální” a obětem zůstanou “zničené mosty, sabotážemi poškozené elektrárny a zruinované farmy,” a USA tak budou mít “téma, s nímž mohou vyhrát”: “ukončení bídy nikaragujského lidu.” New York Times měly k tomuto výsledku titulek, který říkal: “Američané jednotní v radosti.”

Terorismus funguje – terorismus není zbraní slabých
Taková je kultura, v níž žijeme. A odhaluje nám několik faktů. Jedním z nich je skutečnost, že terorismus funguje. Neselhal. Funguje. Násilí obvykle funguje. Takové jsou dějiny světa. Zadruhé je velmi vážnou analytickou chybou říkat, což se často děje, že terorismus je zbraní slabých. Stejně jako ostatní násilné prostředky je především zbraní silných, fakticky v převážné většině. Za zbraň slabých se považuje, protože silní kontrolují i doktrinální systémy a jejich teror se za teror nepočítá.
Teď je to téměř univerzální. Nenapadá mně žádná historická výjimka, dokonce i ti nejhorší masoví vrazi se na svět dívají tímhle způsobem. Vyberme si třeba nacisty. V okupované Evropě neprováděli teror, naopak prý chránili místní obyvatelstvo před terorismem a partizány. A stejně jako ostatní odbojová hnutí, i ta evropská byla samozřejmě teroristická. Nacisté prý prováděli jen protiteror.
Spojené státy s tím navíc v zásadě souhlasily. Po válce dělala armáda USA rozsáhlé studie nacistických "protiteroristických" operací v Evropě. Prvně bych měl říci, že USA se z nich učily a pak je samy prováděly, často proti těm stejným terčům, bývalému odboji. Armáda ale studovala i nacistické metody, publikovala o nich zajímavé studie, občas kritické, protože se realizovaly neefektivně – takže vlastně kritické analýzy: tohle jste nedělali dobře, tohle jste dělali dobře. Tyto metody se díky radám důstojníků Wehrmachtu, kteří sem byli dopraveni, staly protipovstaleckým, protiteroristickým manuálem konfliktu o nízké intenzitě, jak se mu říká, a tyto manuály a postupy se stále používají. Takže to nedělali jen nacisté. I vůdcové západní civilizace, čili my, to považovali za správnou věc a pak to i začali sami dělat.
Terorismus není zbraní slabých. Je to zbraň těch, kdo jsou proti “nám”, ať už je ono “my” kdokoliv. A dokážete-li nalézt historickou výjimku z tohoto pravidla, pak bych ji moc rád viděl.

Povaha naší kultury – jak pohlížíme na terorismus
Zajímavým indikátorem povahy naší kultury, naší vysoké kultury, je tedy způsob, jak se na to vše díváme. Jedním způsobem, jak se na to dá pohlížet, je prostě to, že všechno vytěsníte. Takže o tom skoro nikdo nikdy neslyšel. A moc americké propagandy a doktríny je tak silná, že dokonce i mezi obětmi se o tom všem málo ví. Mám na mysli fakt, že když o tom mluvíte s lidmi v Argentině, musíte připomínat. “Ach ano, to se stalo, zapomněli jsme na to.” Všechno se to vytěsňuje hluboko do podvědomí. Holé důsledky monopolu na násilí mohou být ideologicky i jinak velmi mocné.
Myšlenka, že Nikaragua by mohla mít právo bránit se Jedním z aspektů, který osvětluje náš vlastní postoj k terorismu, je reakce na myšlenku, že Nikaragua by mohla mít právo bránit se. Toto téma jsem si vlastně poněkud detailněji prošel prostřednictvím výzkumu databází a podobných věcí.
Myšlenka, že Nikaragua by mohla mít právo bránit se, byla považována za popuzující. V mainstreamových komentářích se fakticky vůbec nenaznačovalo, že by Nikaragua toto právo mohla mít. A Reaganova administrativa a její propaganda tohoto faktu zajímavým způsobem využívaly.
Ti z vás, kteří už v té době byli na světě, si vzpomenou, že tu periodicky kolovaly fámy, že Nikaragujci dostávají stíhačky MIG, stíhačky z Ruska. V tomto bodě se oddělili jestřábi od holubic. Jestřábi říkali: “OK, vybombardujme je.” Holubice říkaly: “Počkejte minutku, uvidíme, jestli jsou ty drby pravdivé. A jsou-li pravdivé, pak je vybombardujme. Protože ohrožují Spojené státy.”
Proč dostávali právě MIGy? Hm… snažili se sehnat stíhačky od evropských zemí, ale Spojené státy vyvíjely na své spojence tlak, aby jim žádné obranné prostředky neposílaly, protože chtěly, aby se obrátili na Rusy. To je totiž dobré k propagandistickým účelům. Pak se pro nás mohli stát hrozbou.
K čemu jim byly stíhačky? K tomu, o čem jsem se již zmínil: Spojené státy měly totální kontrolu nad jejich vzdušným prostorem a využívaly toho k poskytování instrukcí teroristické armádě, aby mohla napadat měkké terče, aniž by narazila na armádu, která by je mohla bránit.
Všichni věděli, že to byl ten důvod, že k ničemu jinému své stíhačky nepoužijí. Ale myšlenka, že by se Nikarugui mělo dovolit, aby bránila svůj vzdušný prostor proti útoku supervelmoci, která řídí teroristické jednotky k útokům na bezbranné civilní terče, ta se ve Spojených státech považovala za pobuřující, a to poměrně bez obecně. Výjimky jsou tak řídké, vy víte, že bych je prakticky mohl vyjmenovat. Nechci po vás, abyste věřili mým slovům. Podívejte se na to sami. Náhodou sem patří i naši senátoři.

Honduras – dosazení Johna Negroponteho jako velvyslance v OSN
Další ilustrace toho, jak pohlížíme na terorismus, je faktem právě dnešních dnů. USA právě před pár týdny dosadily svého velvyslance do OSN, aby vedl válku proti terorismu. Kdo je to? Jmenuje se John Negroponte.
Počátkem 80. let 20. století byl velvyslancem USA v lénním panství (doslova a do písmene) Honduras. Okolo faktu, že si musel být vědom, což určitě byl, masových vražd a dalších zvěrstev, která prováděly honduraské bezpečnostní síly, které jsme podporovali, se moc povyku nenadělalo. Ale to je jen malá část. Jako honduraský místodržící, jak se mu tam říkalo, byl funkcionářem se základnou v Hondurasu, který měl dohlížet na průběh teroristické války, za níž jeho vládu odsoudil Světový soud a poté ve vetované rezoluci i Rada bezpečnosti.
Tak tohoto muže zkrátka dosadili jako velvyslance u OSN, aby vedl válku proti terorismu.
Spojené státy tuto zemi převzaly zničenou, od té doby se ale zhroutila snad v každém ohledu. Poté, co ji USA převzaly, upadla ekonomicky, demokraticky i v jiných ohledech. Teď je to druhá nejchudší země na této polokouli.
Jak už jsem řekl: Nikaraguu jsem si vybral, protože je nekontroverzním případem, který je akceptovatelný. Podíváte-li se na ostatní státy této oblasti, státní teror v nich byl daleko extrémnější a jeho stopy opět vedou do Washingtonu. A to rozhodně není všechno.
USA a Velká Británie podporovaly útoky Jihoafrické republiky Docházelo k tomu i jinde ve světě, řekněme v Africe. Jen za Reagana útoky Jihoafrické republiky, podporované Spojenými státy a Británií, proti sousedním zemím vedly ke smrti asi miliónu a půl lidí a způsobily ve zničených zemích škody asi za 60 miliard dolarů. A obejdeme-li si svět, můžeme přidat další příklady.
Zde jsem ukázal malý příklad první války proti terorismu. Čeká se od nás, že tomu budeme věnovat pozornost? Nebo že nás napadne, že by to mohlo být relevantní? Koneckonců to přece není to tak dávná historie… Evidentně se však od nás nečeká, že bychom tomu měly věnovat pozornost - je to zřejmé, podíváte-li se na současnou diskusi o válce proti terorismu, která je poslední měsíc předním tématem.

Haiti, Guatemala a Nikaragua
Už jsem se zmínil, že Nikaragua se teď stala druhou nejchudší zemí na této polokouli. Která je ta nejchudší? Samozřejmě - Haiti, země, která byla ve 20. století náhodou rovněž obětí povětšinou americké intervence. Zanechali jsme ji totálně zdevastovanou. Je to ta nejchudší země. Nikaragua je druhou zemí, která zažila americkou intervenci - a zároveň druhou nejchudší. Vlastně soupeří s Guatemalou, každý rok nebo dva se střídají na místě druhé nejchudší země. A rovněž soupeří o to, která z nich je hlavním terčem vojenské intervence USA. Máme si myslet, že tohle všechno je jakási náhoda. Že to nemá nic společného s tím, co se událo v dějinách. Možná.

Část přednášky Noama Chomského na Massachusetts Institute of Technology, 13. října 2001 - text je redakčně upraven a zkrácen.