Ganja - Dredy - Rastafari

POKUD VÁM TAKY NAHÁNĚJÍ HRŮZU, používejte kondicionér a hřeben tak často jak je to jen možné: Jakmile totiž na čas péči o vlasy zanedbáte, začne se zcela jistě vyplňovat teorie mnoha zarytých rastamanů. Ti tvrdí, že dready jsou nejpřirozenějším a hlavně jediným správným účesem lidského pokolení.

Začalo to na Jamajce.
To, že se vlasy mohou komukoli bez větší námahy samy cuchat do chomáčů, tady bylo samozřejmě dřív než každodenní hygiena. Dreadům byla ale ve středověku připisována zvláštní moc, což mohlo klidně stačit k nařknutí z čarodejnictví. To jejich popularitě samozřejmě nijak nepřidávalo. O něco tolerantnější dvacáté století ale přineslo nečekané možnosti. O masovou popularitu dreadů se postaral kultovní rastaman BOB MARLEY (1945+1981), kterému se podařilo z Jamajky rozšířit do světa zprofanovaný hudební styl reggae. Všichni už tedy víme, že jde o hudbu postavenou na americkém soulu, rhythm a blues s Jamajskou lidovou taneční hudbou. Marley v roce 1967 konvertoval k rastafariankému náboženství, které se potom stalo ústředním tématem k jeho hudbě. Jde o duchovní hnutí vzniklé ve dvacátých letech tohoto století, podle kterého je jediný opravdovým opravdovým bohem etiopský císař Haile Selassie (1892+1975) původně známý pod jménem Ras Tafari. Starozákonní Sion leží podle tohoto výkladu světa v Etiopii. Rastafariani totiž tvrdí, že bělošští kazatelé úmyslně zatajili světu fakt, že Adam a Ježíš byli černoši, odmítají byrokratické struktury v církvi a protestují proti tomu že se církevní představitelé zapojují do politiky. Bob Marley, který nosil dready neustále, je díky svému hudebnímu nadání samozřejmě odpovědný jednak za širokou popularitu reggae a jednak za to, že s rastafarianstvím si dnes nejvíc lidí automaticky spojuje právě afroameričany a jejich dready.
Věci sou jinak.
Nenechte se ale zmást. I když vám třeba skupinka lidí sedící v některé z čajoven může svím účesem připomínat rastafariany, první dojem v tomto připade neprozrazuje všechno. Důležitý je jen světonázor s reggae spojený. Pravý rastafarian totiž pochopitelně není ten kdo si nechal na hlavě vytvořit podle poslední módy divoké hady. Raastafarián je ten, jak říka zasvěcený, pouze ten kdo "nosí reggae v srdci". Existuje spousta nepravověrných, kterým se dready prostě líbí, ale k ničemu je to nezavazuje. Dready přitom nejsou mezi příznivci jamajskoetiopske kultury rozhodující. Simpazianty Haileho Selassieho spojují i jiné prvky. Jsou to především klidní a veselí lidé kteří mají vřelí vztah k muzice a hlavně ke konopí. Kouření marihuany v tomto světě patří k běžným rytuálům a nemůže chybět na žádném rastamanském dýchánku. Rastamani vnímají ganju jako nejlepší lék a poté co jí poprvé ochutnají, každému vysvětlují že je to největší milodar. Jako důkaz používají zajímavou interpretaci pasáže z Bible, kde se můžete dočíst že Bůh dal lidem víno. "To je záměrně překroucený překlad" , vyvedou vás z omilu rastafariani. Správná verze podle nich zní takto: "Bůh dal lidem rostlinu." Dal jim tedy rostlinu, která roste volně v přírodě, sbližuje lidi a v její společnosti je ještě lépe dávají vnímat rytmu reggae. Záleží jenom na tom, kolik milodaru je zrovna k dispozici. Není divu: během dlouhé cesty životem mohou úvahy samozřejmě sklouznout z cesty. Pak se třeba dovíme, že Keltové měli dready určitě, Adam a Eva nepochybně taky. Nebo to že čeští poslanci kteří mohli schválit takovou zvláštnost jako je "větší než malé množství" drogy, nechápou v čem kouzlo konopí vlastně tkví. Měli by ho začít rači taky kouřit: byli by šťastnější a klidnější, protože ganja probouzí v lidech jenom to dobré.
Musí to být v srdci.
Zajímavé je že rastafariany nepřistihnete moc často u piva. Bůh jim přece dal rostlinu a ne výrobek. Na tom se shodnou snad uplně všichni. Konopí je všelék. Žádný další zásady u rastafarianů neplatí. Ti, s nimiž se potkáme na ulici v čajovnách a nebo v klubech si většinou zakládají na jediné věci. Aby byla zachována jejich osobní identita, aby nebyli škatulkovaní, aby bylo jasný že si každý žije tak jak zrovna chce. "Hlavní je respekt. Systém odmítáme", tak bude pravděpodobně znít odpověď, když se zeptáte, co kromně marihuany mají tyhle lidi společného. Nevyznačují se módním oblečením. Naopak působí dojmem že na nich samotných záleží ze všeho nejméně. tolik si zakládají na tom že sou každý jiný a že nerespektují žádná pravidla , že se to dá uvést paradoxně jako jejich další charakteristika. V mnohém připomínají anarchisty. Pokud vás napadá otázka, zda by jste je zahlédli třeba na pražské Global Street Party, tak velkou část z nich určitě ANO. Nebudou ale participovat na rozbíjení výloh. Spíš než na demonstraci proti globalizaci by je asi zvedl ze židle hudební festival. Mohli by tam hrát třeba Hypnotix, Švihadlo, DJové Liquid A, Bourama nebo Babylonrocker. Kouřila by se marihuana, všichni by se cítili jako bratři a sestry. Nebyl by problém si jen tak od cesty zafilozofovat o tom, že reggae nepochopí každý. Je to věc, která se nedá popsat ani předat. Člověk ho totiž musí mít v srdci.