Drobné z Pomoravia

Sandberg, čiže o vykopávkach
Za socializmu bola intenzívna snaha presadzovať ako názov jeho slovenský preklad – Pieskový vrch – moc sa to neujalo a nie len paleontológovia, ale aj pospolitý národ hovoril stále o Sandbergu. Sandberg nebol známy len skamenelinami. O inom náleze rozpráva správa Zemského četníckeho velitelství pro Slovensko, Děvínska Nová Ves ze dne 10. června 1927:

Správa akciové cihelny v Děvínske Nové Vsi dobýva od roku 1925 pro svoji potřebu písek, západne od nádraží Děv. Nové Vsi na pozemku zvaném „Pískovna“, při čemž přicházeli dělníci na různé  hroby a pozůstatky  z mrtvol, které pozůstatky předávali správci cihelny Antoninu Webrovi z Děv. Nové Vsi.
Počátkem roku 1926 zabýval se v okolí Děv. Nové Vsi hledáním starožitností bývalý president nejvyššího kontrolního úřadu ve výslužbě bytem v Praze dr. Josef Zavadil, který po dobu své návštevy v Děv. Nové Vsi obdržel od správce cihelen Antonína Webra z vykopávek některé drobnosti.
Po obdržení těchto věcí počal dr. Zavadil sám v pískovně bádati a celou záležitost sdělil archeologickému odboru v Bratislavě, odevzdav jím též obdržené a nalezené pozůstatky.
Společnost vlastivědného musea slovenského v Bratislavě pod vedením profesora dr. Eisnera, státního konservatora z Bratislavy začala dne 25.5.1926 ve zmíněné pískovně s povolením správy cihelen prováděti vykopávky a doposud otevřela 208 hrobů.
V některých hrobech byly nalezeny lidské kústky, lebky a zuby, dále koňské kosti, vše již setleté. V jiných hrobech byl též nalezen hliněný hrnéček, z čehož soudí, že člověk kůň byli pohřbeni v jednom hrobě pospolu a že jím byla vloženy do hrobu obět (zbytky jídla), což mají dosvědčiti nalezené hliněné hrnéčky a v jednom takovém hrnéčku byla nalezena i beraní hlava.
Dále byly nalezeny bronzové přasky, v jednotlivých hrobech, kde byl nalezen kůň, nalezen byl též jeden třmen, snad levý, oštěpy, dvě staré bronzové zrezavělé šavle, 190 hliněných hrnéčkú slovanského typu, mimo to dvě nádoby (krčaky) z dob římských, v některých hrobech zase hliněné přelisce, bronzové naušnice a náramky, z čeho soudí, že tam byla pochovana ženská – a různa jiná keramika.
Vykopávky financuje archeologický ústav z Bratislavy. Na vykopávkách pracuje denně jeden dělník a sebrané vykopávky odnáší pak preparátor Karel Novák z Bratislavy do archeologického ústavu do Bratislavy, kde jsou konservovány a ukládány.
Dle udání profesora dr. Eisnera má toto pohřebiště míti svůj původ z 2 – 5 století po Kristu, ještě snad před vznikem říše velkomoravské. Oznámení bylo okresnímu úradu v Bratislavě učiněno.“

Čoraz častejšie sa hovorí o tomto vrchu nad obcou Plavecké Podhradie ako o mieste najväčšieho keltského sídla na Slovensku. Či to je, alebo nie je pravda, nechám vyriešiť na kompetentnejších. Ja si vezmem na mušku Keltov samých. Najskôr meno – Kelt. Toto meno dostali už v 6. storočí pred Kristom Hekataiosom Milétksym a Herodotom. Nikto však nevylučuje, že mohlo ísť o meno kmeňa, možno vládnuceho rodu, ktoré prešlo na celý národ. Rimania označili Keltov ako Galov (Galli) a posledné meno, ktoré dostali znie Galati (Galatae). Všeobecný konsenzus hovroí o Keltoch ako o indoeurópskom kmeni, ale skutočný pôvod je ešte dnes v lepších kruhoch v lepšom prípade témou ostrých diskusií. Jedny hovoria, že pravlasťou tohto populárneho národda je východné Francúzsko, Belgicko, Holandsko a južná časť Nemecka, časť oponentov hovorí zasa o Čechách a Durýnsku. Alternatív je samozrejme ešte viac, milo však prekvapil anglický archeológ Simon James vyhlásením v niektorom zo starších čísel časopisu Britského múzea, že celá keltská civilizácia je výmyslom separatistov na Britských ostrovoch.
Dovolím si nesúhlasiť s pánom Jamesom, pretože do dnes sa rozpráva, že Rím pred Keltmi zachránili husi. Čo je pravda iba čiastočne. V júli roku 387 pred Kr. sa Kelti pod vedením Brennema prakticky bez boja dostali až do Ríma. Neobsadili len Kapitol. Vraj vo chvíli keď potichu v noci šplhali po strmom svahu sa práve husi rozgagotali. Tým zobudili ochrancov, zachránili im životy, nie však majetok. V rámci mierovej dohody im neostalo iné len zaplatiť výkupné zlato o hmotnosti 300 kg. Bojovať s Keltmi nebola žiadna radosť, ich obľúbeným zvykom bolo protivníkom odrezať hlavu, ozdobiť ňou dom, alebo ju použiť ako čašu.
K bežnému životu patrila konzumácia piva pripravovaného z jačmeňa s prísadou chmelu a v bohatších rodinách vína z dovozu. Vraj sa ich hostiny vyznačovali obžerstvom a nadmernou konzumáciou spomenutých alkoholických nápojov. Rakúsky archeológ Helmuth Birkhan o nich dokonca hovorí, že boli „špinavci stíhaní celým radom chorôb“.
S istotou možno povedať, že boli pomerne vysokí (160– 170 cm), mávali svetlé vlasy, jemnú pleť a modré oči. Časť mužov nosila bradu, iní si ju zasa holili, muži sa rovnako ako ženy mali vo zvyku líčiť. Okrem toho, že boli bojovní a odvážni, vraj boli detinsky naivní, zvedaví a ukecaní. Pýšili sa veľkou obrazotvornosťou, lákalo ich všetko nové, rýchlo sa učili a pevne zotrvávali vo svojich náboženských predstavách.
Keltskému „nebu“ vládla trojica najvyšších bohov: Taranis, boh Slnka, nebies, Hromu a blesku (obetovalo sa mu upálením obeti), Teutates, boh mesiaca, vodných plôch, prameňov a baží, možno vojny, ktorý naučil Keltov remeslám, obchodu (obeť sa preňho utopila) a Esus, vládca vetra a stromov (obeť sa preňho obesila). Kelti sa zaliečali aj svojim bohyniam, jednou z nich bola napríklad Epona vládnuca koňom a jazdcom. Posvätné boli zvieratá, jeleň, kráľ lesov a sprievodca duší do podzemia, niektorí vtáci, či božský býk Deiotaros. A samozrejme rôzne predmety, kamene, stromy, značky... najlepšie by o tom vedeli rozprávať druidi, intelektuálska vrstva kňazov, ktorých meno je údajne odvodené od gréckeho názvu dubu (drys). Najposvätnejšou rastlinou bolo imelo, zachytávajúce slnečné a mesačné svetlo, oberajúce sa pomocou strieborných nástrojov, prinášajúce šťastie.
To boli spomienky na minulosť aj na území Slovenska. Nabudúce začnem opäť doma, nepriamou správou o templárskom ráde.