Sexuální život starých Slovanů
Jednu z nepříliš početných informací týkajících se svatebních a předsvatebních zvyků ve staroslovanské společnosti podává al-Mas‘údí.
Tento slavný arabský myslitel a etnograf ante litteram napsal, že shledá-li slovanský ženich svou nevěstu jako pannu, zapudí ji znechuceně se slovy: “Kdybys byla stála za něco, byli by tě muži milovali a ty bys byla jistě si vybrala někoho, kdo by tě zbavil panenství.” (přel. Niederle 1911: 119, n.3).
Díky detailním popisům arabských cestovatelů z 10. století jako al-Mas‘údího máme k dispozici konkrétní doklady nevázaného sexuálního chování v dobách, kdy se už začínalo poměrně tvrdě postihovat. Fadlán kupříkladu píše o tom, že ruští kupci, nebo cizí obchodníci na ruském území, “souložili bez ostychu veřejně na trzích, před očima jiných”, nebo se zmiňuje o družinách, které pořádaly erotické zábavy (cfr.Niederle 1911: 129). Hluboko v “křesťanské” éře české, ruské nebo polské ženy ve dnech slunovratu a rovnodennosti odcházely večer z domu, aby se společně s venkovany účastnily svátků spojených s přírodními kulty, nebo se oddávaly rituálům, které církev považovala za ďábelské, neboť se konaly za doprovodu hudby, v maskách, kostýmech, s medovinou, omamnými látkami a především s volným sexem. Účastníky za to čekaly výtky a obvinění od křesťanských kazatelů (Niederle 1911: 109 a násl; o takovém druhu homiletiky cfr. Podskalsky 1982). Aby mohla církev, ať už katolická nebo pravoslavná, tomuto jevu zabránit, musela slovanské svátky zakázat nebo je nahradit takovým způsobem, aby jejich symbolika mohla být alespoň navenek označována za křesťanskou.1
Stojí však za povšimnutí, že necháme-li stranou tyto rituály a schůzky v přírodě, těšily se slovanské ženy v cizině vynikající pověsti. Za “naprosto věrné” je v 6. století označuje jak Mauricius Strategikon v jednom dopise zaslaném někdy v letech 744 až 747 anglickému králi Aethibaldovi, tak i císař Leon (který však vychází ze Strategikona) a sám sv. Bonifác (cfr. Niederle 1911: 104).
Věrnost, počestnost, úcta byly ostatně všeobecně platné a přirozené vlastnosti celé staroslovanské společnosti. Skutečnost, že užití těchto pojmů v oblasti slovanských manželských vztahů odporuje pojmům, jako je cizoložství a smilstvo, vyplývá pravděpodobně z faktu, že tyto pojmy byly tomuto typu společnosti zcela neznámé a že představovaly pouze myšlenkové uchopení určitého způsobu bytí, který byl jinak pro církevního pozorovatele nepochopitelný.
Patriarchální požadavek muže na bezúhonnost nevěsty byl tedy neznámý a dozvuky tohoto postoje jsou patrny i v staletích, která následovala po raném středověku. Vždyť ještě nedávno říkávala ruská dívka matce: “Ne otdavaj, mamka, za muž, ja nigulivala s nim,” nebo manžel z Permu, který nalezl manželku neposkvrněnou, zvolal: “Daže v devkach byla, nikto na tebja ne pozarilsja; odin tolko ja takoj durak i našelsja” (v. Janovič 1903: 70). Dnes se cizinci, který s údivem zjišťuje, že česká dívka je velmi zkušená v milostných praktikách, přestože zde v podstatě neexistuje feminismus, a to ani ve velkých městech, dostane odpovědi: “Není důležité, co jsem dělala předtím, ale jak se budu chovat teď.”
Konzervatismus a “nedostatek studu” v tradiční slovanské společnosti jako by unikl pozornosti badatelů. Důvody se zdají být nasnadě. Slovanští badatelé a jejich oficiální instituce zásadním způsobem tabuizovali veškeré argumenty odkazující jednoznačně k sexu, a to natolik, že dokonce censurovali Puškina, když nahrazovali některé jeho výrazy tečkami nebo například když nevydali “zakázané pohádky”, které sebral Afanasjev (cfr. Uspenskij 1983: 39). Na druhé straně západní badatelé nedokázali, až na některé výjimky, natolik zdolat jazykovou bariéru, aby mohli hlouběji bádat ve starověkých pramenech nebo studovat etnografické zprávy týkající se tradiční slovanské společnosti.
Stojí však za povšimnutí, že necháme-li stranou tyto rituály a schůzky v přírodě, těšily se slovanské ženy v cizině vynikající pověsti. Za “naprosto věrné” je v 6. století označuje jak Mauricius Strategikon v jednom dopise zaslaném někdy v letech 744 až 747 anglickému králi Aethibaldovi, tak i císař Leon (který však vychází ze Strategikona) a sám sv. Bonifác (cfr. Niederle 1911: 104).
Věrnost, počestnost, úcta byly ostatně všeobecně platné a přirozené vlastnosti celé staroslovanské společnosti. Skutečnost, že užití těchto pojmů v oblasti slovanských manželských vztahů odporuje pojmům, jako je cizoložství a smilstvo, vyplývá pravděpodobně z faktu, že tyto pojmy byly tomuto typu společnosti zcela neznámé a že představovaly pouze myšlenkové uchopení určitého způsobu bytí, který byl jinak pro církevního pozorovatele nepochopitelný.
Patriarchální požadavek muže na bezúhonnost nevěsty byl tedy neznámý a dozvuky tohoto postoje jsou patrny i v staletích, která následovala po raném středověku. Vždyť ještě nedávno říkávala ruská dívka matce: “Ne otdavaj, mamka, za muž, ja nigulivala s nim,” nebo manžel z Permu, který nalezl manželku neposkvrněnou, zvolal: “Daže v devkach byla, nikto na tebja ne pozarilsja; odin tolko ja takoj durak i našelsja” (v. Janovič 1903: 70). Dnes se cizinci, který s údivem zjišťuje, že česká dívka je velmi zkušená v milostných praktikách, přestože zde v podstatě neexistuje feminismus, a to ani ve velkých městech, dostane odpovědi: “Není důležité, co jsem dělala předtím, ale jak se budu chovat teď.”
Konzervatismus a “nedostatek studu” v tradiční slovanské společnosti jako by unikl pozornosti badatelů. Důvody se zdají být nasnadě. Slovanští badatelé a jejich oficiální instituce zásadním způsobem tabuizovali veškeré argumenty odkazující jednoznačně k sexu, a to natolik, že dokonce censurovali Puškina, když nahrazovali některé jeho výrazy tečkami nebo například když nevydali “zakázané pohádky”, které sebral Afanasjev (cfr. Uspenskij 1983: 39). Na druhé straně západní badatelé nedokázali, až na některé výjimky, natolik zdolat jazykovou bariéru, aby mohli hlouběji bádat ve starověkých pramenech nebo studovat etnografické zprávy týkající se tradiční slovanské společnosti.
05.01.2007